Život je jinde - New York

Restaurace a bary o letních víkendech zejí prázdnotou, střešní terasy se vylidní a ulicemi krouží neobsazené taxíky. Radost, že máte Manhattan sami pro sebe, ale nějak kalí plíživý pocit, že člověku tak trochu ujel vlak. Přesněji řečeno spoj Long Island Rail Road, který odvezl ty šťastnější do pobřežního resortu Hamptons. Kde to v létě žije.

Hamptons, vzdálené od New Yorku jen zhruba dvě hodiny, jsou natolik exkluzivní, luxusní a další slova s „x“, že celá oblast jako by vysílala signál, že je jen na pozvánky. Hotely tam jsou tak drahé, že člověk spíš potřebuje znát někoho, kdo tam vlastní dům. A kdo tam vlastní domy? Všechny odrůdy magnátů: investiční bankéři, partneři v právnických kancelářích. Celebrity. Modelky. Prostě – závěrečný večírek karlovarského festivalu krát deset, krát bag golfových holí, krát botox.

Vždycky jsem měla trochu potíž lidem popsat, jaké to tam je, což bude zejména tím, že jsem tam doteď nikdy nebyla. Nadřazenost z Long Islandu v létě vyzařuje takovou měrou, že se většina nás (milionů) nepozvaných spokojuje s tím, že Hamptons známe zkresleně z filmů. Raději se ujišťujeme: „Absolutně mě to neláká. Člověk půl víkendu sedí v zácpě nebo se mačká ve vlaku.“ A současně nenápadně zjišťujeme, jestli si tam něčí rodiče náhodou přece jen nepronajali vilu, kterou však jako na potvoru nemohou v srpnu využívat (protože museli na poslední chvíli na plavbu kolem Caymanských ostrovů). Tento druh privilegovaného štěstí se nakonec usmál i na mě a – samozřejmě z čistě investigativních důvodů – jsem nadšeně nasedla na onen slavný přeplněný vlak.

To, co následovalo po příjezdu do městeček East Hampton a Bridgehampton, bylo ale jedním z vzácných příkladů toho, kdy filmy zachycují realitu naprosto přesně. Domy jsou opravdu až groteskně obrovské. Projíždíme kolem jednoho, který je na prodej za hezkých 65 milionů dolarů (na tolik nul si musím vzít kalkulačku a potvrzuji laskavému čtenáři, že jde o 1 284 970 834 Kč). Trávníky září zelenou. Ulice jsou vymydlené, v kavárnách vážně sedí ta nejsmetanovější smetánka, zmrzlina se podává plovoucí v šampaňském a výlohy září nápisy Prada, Tiffany a Fendi. Diamantem sem, diamantem tam. Co víc, silnice jsou poseté koncentrovaným testosteronem: Porsche střídá Porsche veterán, oba je předjíždí Jaguar kabriolet.

Omámena leskem všeho se odebírám na veřejnou pláž a mám na chvíli pocit, že jsem z onoho stříbrného plátna konečně spadla zase na chvíli do reality: děti pouštějí draky, rodiny opodál parkují kola a nalevo se usazuje skupinka mladších žen a vybalují piknikový koš. Není to tu taková hrůza, Hamptons jsou nakonec i pro mě, začínám si libovat. Otevírám knížku a snažím se neposlouchat konverzaci, která se ke mně nese od onoho pikniku. „Ale kdepak, já létám zásadně soukromě,“ ozývá se. „Linková doprava mi prostě nevyhovuje.“ Zaměřuji se na vlnobití, moře, vítr, slunce a minimálně 15 minut rozhovoru mi bez větší námahy unikne. Ovšem záhy se ke mně donese série poznámek o tom, že Harvard vůbec nebyl nijak náročný, ale že je pěkná otrava, že ona univerzita nyní bere tolik studentů, kteří k ní nemají „žádný vztah“, rozuměj jejichž rodiče tam nechodili nebo jejichž rodina nepatří mezi významné sponzory. Člověk se tak pak prý občas omylem objeví ve společnosti těch, kteří správně mezi elitu nepatří. 

Balím ručník a posouvám se o 20 metrů dál ke dvěma mladým dámám. „20 tisíc dolarů na celé léto? To je skoro zadarmo. My za pronájem naší vily platíme 4000 dolarů na víkend – na osobu.“ Konverzace pokračuje, ale já si zatím v duchu radši přehrávám jízdní řád zpátečních vlaků. Kdosi záhy dodává: „Ve městě je v létě táááákové horko. Nechápu, proč sem nejezdí každý.“ Já chápu. Opravu chápu.

Zuzana Boehmová, Archiv, časopis Krásná 2012