Zima na nebi, na Zemi a na planetách - Hvězdy se třesou zimou
Když stárne rok a blíží se jeho odchod ze scény času, jako by ubývalo sil i Slunci. Vychází den ode dne později a pod obzor klesá stále dřív. Slábne jako stařec nad hrobem a vládu nad světem předává temné a mrazivé noci. Neodejde Slunce navždy? Pak by všemu živému hrozil zánik… Tak museli v hrůze uvažovat lidé dávno uplynulých tisíciletí. Nakonec se však vždy dočkali obratu k lepšímu. Denního světla přestalo ubývat, ústup se zastavil a Slunce se začalo vracet. Současné Vánoce a novoroční oslavy jsou pozůstatkem starobylých radostných a vděčných oslav tohoto zázraku.
Hvězdy se třesou zimou
V zimě si nejsnáze můžeme povšimnout, že hvězdy jakoby blikají, třpytí se. Nejzřetelněji to spatříme u jasných hvězd nevysoko nad obzorem, například u Síria. Odborně se tomuto jevu říká scintilace a způsobuje ho vlnění vzduchu v zemské atmosféře, nápadné zejména v době, kdy je vzduch chladný a nestabilní. „Hvězdy se třesou zimou“, takto básnicky to vyjádřili naši všímaví předkové a předpovídali tak příchod mrazů. Pohyb ovzduší dobře spatříme, když rozostříme dalekohled a zamíříme ho k nějaké jasné hvězdě. Spatříme ji jako světelný kotouč s kmitajícími vlnkami vzduchu.
Pravé překvapení pak zažijeme, pokud se podíváme na oblohu ráno řekněme v šest hodin. Bude ještě úplná tma a už zběžným pohledem zjistíme, že se hvězdná obloha od večera zcela proměnila! Na západě už nezáří hvězdy léta, ale klesá tu pod obzor zimní šestiúhelník. Naopak nad severovýchodním obzorem stoupají dvě hvězdy letního trojúhelníku, Vega a Deneb. Mléčná dráha se zcela vytratila, leží nízko u severního horizontu. Až k nadhlavníku vystoupil ze své nízké večerní polohy Velký vůz, zato královna Kasiopeja sestoupila k severnímu obzoru. Nad jihem pak září další velká hvězdná trojice – jarní trojúhelník. Patří k němu hvězda Regulus ve Lvu, kterou jsme viděli o půlnoci na východě. Nyní je mezi jihem a jihozápadem. Druhým vrcholem jarního trojúhelníku je Arktur v Pastýři, zářící vysoko nad jihovýchodem a nápadný svým naoranžovělým jasem. Jde o nejjasnější hvězdu severní nebeské polokoule, vzdálenou 37 světelných roků. Pod ní vyhledáme modravou Spiku v souhvězdí Panny, třetí hvězdu jarního trojúhelníku. Vlevo tuto skupinu ještě doplňuje do čtveřice planeta Saturn, přesouvající se mezi Pannou a sousedním souhvězdím Vah.
Na východní nebeské polokouli sledujeme před rozedněním hromadný nástup jarních a letních souhvězdí. Rozlehlému Pastýři dominuje právě nápadný Arktur, východně od něho oblouček hvězd Severní koruny představuje ještě jaro, pod ní se odvíjí dlouhé souhvězdí Hada s Hadonošem, patřícími již do léta. Nízko na jihovýchodě se na závěr noci nesměle zvedá Štír, ozdobený krásnou jitřní Venuší, jejíž světlo tiše doznívá do přicházejícího dne. Představuje závěrečný akord té nehlasné, ale naléhavě znějící vizuální skladby, kterou jsme mohli sledovat od soumraku do svítání. Východ Slunce pak už jen připomene, že napříště nás očekávají delší dny a krátící se noci. I když nás třeba štípe mráz, vstoupili jsme již na cestu k létu.
Archiv, časopis Krásná 2012
