Zaprášený Měsíc
Měsíc je doslova klenotem pozemského nebe. Na noční obloze se mu svou jasností žádný objekt nevyrovná a v období kolem úplňku může jeho jas působit i docela rušivě. Ve skutečnosti ale není Měsíc „stříbřitou zářící koulí“, je to spíš špinavý soused naší modré planety.
Jas úplňkového Měsíce kupodivu přináší asi největší starosti hvězdářům: V úplňkovém světle, které se rozptyluje v zemské atmosféře, se totiž slabší hvězdy a nebeské objekty ztrácejí jako kostky cukru v šálku kávy. Téměř všechny astronomické expedice a pozorovatelské akce se proto konají v době kolem novu, kdy Měsíc neruší milovníky temné oblohy svým svitem. Naopak v době kolem úplňku se pro změnu konají astronomické semináře a konference, kdy se hvězdáři mohou bezstarostně věnovat spíše společenskému životu než pečlivému pozorování noční oblohy.
Dojem, který získáváme při pohledu na jasně zářící kotouč Měsíce, je dílem iluze, kterou má na svědomí kontrast s temnou oblohou. Ač se nám zdá měsíční světlo jakkoli nápadné, nebo dokonce „stříbřité“ (odtud možná pochází i alchymistická značka měsíčního srpku pro prvek stříbra), jeho jas je kolem úplňku zhruba milionkrát menší než Slunce.
Náš souputník také nesvítí vlastním světlem, nýbrž pouze rozptyluje sluneční světlo. Navíc dost mizerně – pouhou jednu desetinu. Nemalou část měsíčního povrchu totiž pokrývají tmavé horniny, které se odstínem podobají spíše pozemskému asfaltu. Měsíc je však špinavý i z bezprostřední blízkosti. O tom se ostatně doslova na vlastní kůži přesvědčili kosmonauti měsíčních výprav Apollo, kterým se zarýval velmi jemný měsíční prach úplně všude – i za nehty. Dokonce jim skřípal mezi zuby a po svléknutí skafandrů cítili jeho vůni, podobnou střelnému prachu.
Jemným prachem je v různě mocných vrstvách (od decimetrů po několik desítek metrů) pokryt celý povrch našeho souseda. Tato víceméně souvislá přikrývka (odtud i označení z řeckého regolit čili koberec) je tvořena mikroskopickými úlomky měsíčních hornin, nerostů, drobným sklem a také nepatrným množstvím meziplanetárního materiálu, jenž se zde nahromadil v průběhu několika miliard roků.
Vlastnosti měsíčního regolitu jsou opravdu zvláštní a zcela se vymykají našim stavebním zkušenostem, které jsme získali jako malé děti na pískovišti. Měsíční prach je totiž velmi přilnavý a soudržný, zkrátka chová se jako mokrý písek, i když neobsahuje ani jedinou kapku vody. Na Zemi totiž prachová zrnka neustále obrušuje voda a vítr, ale zrníčka měsíčního prachu jsou neobroušená, takže se velmi snadno navzájem zachytávají o své ostré hrany.
I když měsíční výpravy a automatické sondy rozprášily všechny sny o křišťálovém nebo stříbřitém Měsíci, přesto zůstává jeho svit půvabným doplňkem pozemských nocí. Proč si tedy neužívat úplňkových nocí podobně jako čínský básník Su Tung-P’o (1036–1101), který je nejraději trávil se svými přáteli plavbou na bárce, popíjením dobrého vína a recitováním básní.
