Zámek Kostelec nad Černými lesy

Původní hrad Slavatů z Chlumu a Košumberka roku zkonfiskovala 1547 královská komora. O dva roky později vyhořel a na zbořeništi se rozrostla stavba původně loveckého zámku Ferdinanda I., projektovaného císařském stavitelem Hansem Tyrolem. Pod jeho vedením a za spolupráce italských umělců bylo do roku 1553 postaveno celé vstupní jižní křídlo a snad i část křídla západního.

Vzhledem k malému výnosu panství byl roku 1558 Černý Kostelec (jak se mu říkalo do roku 1920) prodán Jaroslavu Smiřickému ze Smiřic, který se rozhodl stavbu nového zámku dokončit. Zásluhou význačných architektů Hanse Tyrola, zvláště Oldřicha Avostalise de Salla a Paola della Stella, byl zámek brzy dostavěn. Nově postavený zámecký komplex se skládal z vlastního zámku, předhradí s bránou, zdobenou znaky Jaroslava Smiřického a jeho manželky Kateřiny z Hazemburka, a zámecké kaple.

Hlavní zámecká budova byla dvoupatrová, čtyřkřídlá, s nárožními polygonálními věžemi. Hlavní trakt obdélného nádvoří prosvětlovaly arkádové lodžie ve třech podlažích, zbývající tři trakty měly plné zdi, členěné pouze okny a římsami. Tehdy vynikl v Kostelci architektonický útvar, v němž se mísily principy severoitalské pozdní renesance s motivy stavitelství zaalpského. Italské pozdní renesanci odpovídá dispoziční řešení s nárožními věžemi, v němž se objevují prvky manýrismu. Severoitalské je řešení arkád, zvláště ve zdvojené rytmizaci posledního patra. Zaalpského původu je pak tvarové pojetí pilířů představenými polosloupy a jednotlivé architektonické články.

V době svého vzniku měl zámek i vnitřní renesanční výzdobu. Nad vchodem prvního patra hlavního jižního křídla byla tabulnice (jídelna) s dřevěným stropem, zdobeným malbami z řecké mytologie, dále pokoj s malovanými výjevy z trojské války, pokoj se zobrazením triumfů císařů řeckých a římských, místnost s malbami sedmi svobodných umění a konečně tzv. stříbrný pokoj s vojenskými výjevy. Takto dokončený renesanční zámek se uchoval v základním rozvrhu až do dnešní doby.

K zámeckému areálu přísluší goticko-renesanční kostel sv. Vojtěcha, spojený se zámkem chodbou, který sloužil jako pohrobní kostel rodu ze Smiřic.

Zámek s panstvím koupil roku 1622 jako konfiskát Karel z Lichtenštejna. Marie Terezie Anna z Lichtenštejna, provdaná vévodkyně Savojská-Carignan, nechala po roce 1759 provést stavební úpravy, které řídil architekt J. Jäger. Zejména dala upravit vstupní rizalit, hlavní schodiště a dostavět východní věž. 

Poslední Smiřičtí a jejich tragické osudy

Vzestup vladyckého rodu Smiřických ze Smiřic mezi politicky vlivné rodiny na začátku 15. století vzbudil méně pozornosti než zánik téhož rodu, mezitím povýšeného do panského stavu, o dvě století později. Smiřičtí se zapsali do povědomí současníků svým bohatstvím i politickým vlivem. Již v polovině 16. století se koupěmi a dědictvím dostává do jejich majetku celkem dvanáct panství. Když na samém začátku stavovského povstání v listopadu 1618 předčasně zemřel Albrecht Jan Smiřický, jeden z povstaleckých předáků a vážný kandidát na českého krále, zanechal po sobě největší majetek v celých Čechách.

Z rodiny Smiřických zůstal naživu pouze duševně méněcenný Jindřich Jiří a jeho dvě sestry, mladší Markéta Salomena, provdaná za Jindřicha Slavatu z Chlumu a Košmberka, a starší Kateřina. Otázka dědictví se proto stala záminkou sporu, který se rozrostl do obrovských rozměrů.

Poslední Smiřické stíhala jedna tragédie za druhou, podle pověsti byl rod stižen prokletím. Úspěšný a bohatý Albrecht zemřel v mladém věku. Jeho sestra Kateřina se podle legendy zamilovala do člověka nerovného svému stavu, a proto byla Markétou Salomenou vězněna na hradě Kumburku. K útěku Kateřině pomohl bývalý přítel Smiřického Jindřich z Vartemberka, oženil se s ní a prohlásil se dědicem majetků rodu Smiřických.

To samozřejmě nemohla připustit Markéta Salomena a snažila se sestru zbavit svéprávnosti, nechat zavřít do vězení a Vartemberka podle práva potrestat. O pomoc požádala i zimního krále Friedricha Falckého. Pozvala jej s celým dvorem do kosteleckého zámku a královskému páru připravila velkolepé uvítání. Fridrich Falcký byl nadšen a Markétě slíbil pomoc, osobně se zaručil, že její spor o majetek rodu dovede ke zdárnému konci. Vartemberka nechal v Praze zatknout a vsadit do vězení, kde čekal na trest za porušení zemského míru, násilného přepadení Kumburku a Jičína a vraždu spáchanou na setníkovi královského vojska. Do Jičína, kde dlela Kateřina, poslal direktory. Když se Kateřina dozvěděla, že její muž byl zatčen a snahy o uznání dědického práva jsou marné, počkala na direktory, mezi nimiž byl i její švagr Slavata, a 1. února 1620 pomocí střelného prachu vyhodila zámek do povětří. Kateřina, Slavata, direktorové a mnoho dalších zahynuli. Podobnou katastrofu nezažil nikdo z pamětníků, všichni si mysleli, že nastal konec světa. Tragédii zaznamenal i Pavel Skála ze Zhoře jako nejstrašnější událost té doby.

Vartemberk se po propuštění z vězení znovu oženil, s katoličkou, a chtěl se ujmout statků Smiřických, ale nebyl úspěšný. Roku 1625 umírá i on násilnou smrtí. V Praze po bitvě na Bílé Hoře nastal zmatek a panika. Markéta Salomena se dala na útěk mezi prvními. S jednoročním synem a debilním bratrem Jindřichem Jiřím (+1630) odjela do Kostelce, zabalila v rychlosti cennosti a peníze a pokračovala urychleně do Náchoda, dále přes Kladsko do Vratislavi, kde se setkala s prchajícím králem a královnou. Kolem roku 1655 zemřela v Holandsku. Smiřické panství získal po bělohorské porážce Albrecht z Valdštejna a prokletí, které leželo na jmění nešťastného rodu, zasáhlo jak známo později i jej.

Neradostný osud rodiny završil Markétin syn Vojtěch Slavata, poslední Smiřický, který se v Haagu oženil s holandskou hraběnkou. Padl jako švédský důstojník ve třicetileté válce.

Archiv, časopis Krásná 2007