Zákulisí Marie Hakenové VIII. Proč jsem se nestala baletkou (2. díl)

Naďa Hajdašová – jak tiše žila, tak i odešla

Ale vraťme se teď k setkávání v tom pravém slova smyslu. Byla to pouhá náhoda, že jsem se s rodiči nastěhovala do stejného domu, kde přebývala i balerína Národního divadla paní Naďa Hajdašová? Kdoví. Pamatuji si ji jen z útlého dětství. Viděla jsem ji tančit, ale to jsem ještě takzvaně nebrala rozum. Spíš si vybavuji realistické momenty její existence v domě, na zahradě, v obchodě, na ulici – charakteristická bytost a jen jí daná chůze, pohyby a plachost typická pro Odettu-Odilii z Labutího jezera. Tančila obě. Jak tiše žila, tak i odešla.

Balet Praha Pavla Šmoka

Balet, a hlavně výrazový tanec mě pronásledovaly po celou dobu od dětství přes dospívání až do dospělosti. Díky mamince jsem prošla baletními základy a sama jsem si pak hledala další možnosti. A tak už během vysokoškolských studií na FAMU jsem přišla při natáčení školního filmu do Baletu Praha Pavla Šmoka, později Pražského komorního baletu. Pozorováním a častými návštěvami představení tohoto souboru jsem si tak mohla své znalosti doposud jen klasického baletu rozšířit o nové poznání. Několik nádherných lidí obětujících se zcela pomíjivému uměleckému oboru. Šmok kolem sebe vždy soustřeďoval pozoruhodné bytosti. Škoda že teprve až na sklonku své umělecké dráhy získal prostory pro pravidelnou činnost.

Poznatky získané během studií se mi zúročily až po několika letech, kdy jsem mohla dramaturgovat pro českou televizi i pořady s Pražským komorním baletem. Poslední naše spolupráce byla při koprodukci se slovinskou televizí Ljubljana při natáčení baletu Slavko Osterce – Iluze.

Tehdy v souboru byli i nynější umělecký šéf baletu Národního divadla Petr Zuska, současný šéf Státní opery Pavel Ďumbala, Petr Tyc a další. Za desetiletí se z nich stali známí tanečníci, choreografové a nyní i šéfové některých baletních souborů doma i v zahraničí. Šmok si vychoval řadu dobrých pokračovatelů.

Éra dramaturga Petra Weigla

V době mých studií byl balet Národního divadla v Praze významně posílen. Vedle vynikajících typů osobitých tanečníků jako Pavel Ždichynec, Bohumil Reisner, Jaroslav Slavický, a především Vlastimil Harapes, Marta Drottnerová, Miroslava Pešíková, Michaela Vítková, Aneta Voleská a mnoho jiných se objevovala každým rokem další velká jména – Hana Vláčilová, Michaela Černá, Jana Kůrová, Lubomír Kafka, Jan Kadlec... Celá éra tehdejšího dramaturga baletu Národního divadla v letech 1976–1991 Petra Weigla se vyznačovala citlivým výběrem titulů stavěných na představitelích. Již zmiňovaný Kůrův a Weiglův balet Romeo a Julie vydržel dvacet let na repertoáru. Pozoruhodný a všestranný talent Vlastimila Harapese pronikl do světa. Jako zázrakem byl i nadále věrný své domovské scéně Národního divadla. Kdyby se on a někteří další narodili jinde, řadili by se mezi špičky světového baletu. Měli jsme štěstí je často vídat. Formoval se tak generační vytříbený vkus a estetické cítění.

Nezapomenutelné výkony jednotlivců řadily baletní představení mezi počiny doby a mnohé se zapsaly natrvalo do divadelní historie. Velmi ráda si vybavuji triptych pod společným názvem Vášeň, který byl složen ze zkratky Radúze a Mahuleny a Carmen a doplněn Faunovým odpolednem. Maminka coby bývalá činoherní Mahulena chodívala na zkoušky tohoto tanečního Radúze. Několikrát jsem i já byla u toho, když se rodila nová choreografie. Na generální zkoušce byl přítomen i Josef Topol, slavný dramatik, který přeložil Romea a Julii. Druhy umění se logicky prolínají, navazují na sebe a ovlivňují se. Bez vzájemné inspirace by nebylo tolik povznášející krásy.

Jiří Kylián

Měla jsem to štěstí v dospělosti se potkat s tím chlapečkem z pískoviště – Jiřím Kyliánem. Dostala jsem se na krátkodobou cestu do Haagu, kde jsem navštívila malebné představení v jeho divadle a zasvěceným průvodcem mi při něm byl sám Jiří Kylián. Během baletu i o přestávce jsme si povídali, rozebírali taneční umění a všechny postupy u nás a u nich v Nizozemsku, ukazoval mi učebny a sály, provedl mě celým divadlem. Bylo to krásné, takový pohádkový den s Kyliánem…

Při návštěvě souboru Alvina Aileyho v Praze jsme točili jeho seminář a zkoušku. Tolik oslovující projev charismatického muže našim tanečníkům otevřel dveře do světa a ukázal obrovské možnosti pro budoucí talenty. Ti, co umějí, dokáží asi mnoho. Mezi ně patří Yvona Kreuzmannová, mladá dáma, která svými známostmi a schopností organizovat a navazovat kontakty nám přináší to nejlepší ze světa. S tím, co v této branži dovedeme a co o ní víme, jsme už dávno v Evropě.

S baletem jsme už v Evropě

Naši umělci se dokáží prosadit v různých směrech baletního umění. Navazují na klasický tanec a to, co já jsem kdysi chtěla studovat, tedy výrazový tanec – u nás se tehdy ještě nevyučoval – oni už berou jako podstatnou součást svého oboru. Tanečníci v pravém slova smyslu, kteří zvládli konzervatoř nebo technickou průpravu, tak potom, mají-li na to ducha, dobré choreografy a najdou-li pochopení u takových lidí, jako je Yvona Kreuzmannová, dokáží se propojit i celosvětově a udělat mezinárodní koprodukční taneční projekty, které jsou vlastně alternativním divadlem, nejsou jenom tím klasickým tancem, který je pro některé již přežilý. Já si to nemyslím, protože je to svébytná forma, která má své opodstatnění a uplatnění v kamenných divadlech. Ovšem je pochopitelné, že na nových scénách a pro nové myšlení je potřeba jít dál.

Ve srovnání s ostatním světem jsme pro balet udělali málo

Ptáš se mě, proč jsem si nechala taneční obor až jako osmé pokračování svého zákulisí a proč jsem mu nevěnovala významnější místo někde v popředí svých vzpomínek. Víš proč, Holoubku? Protože jsme došli k tomu, že všechny druhy umění se prolínají a navzájem inspirují. Je pravda, že taneční umění je jedna ze základních složek, ale navazuje na něco již daného. A přichází jako duha nebo vítr, zazáří, zesílí a ustane. Škoda že tanec a výtvarné umění jsou u nás tak málo prezentovány na filmech a digitálních nosičích, a přitom jsou srozumitelné všude a každému.

Archiv, časopis Krásná, 2003