Veselý labužník Jan Neruda
Básník Jan Neruda nebil jen jak lvové o mříže a nelál proslulým hrdobcům, jimž „…hrouda nohy víže!“. Ctihodný klasik byl totiž v mládí veselý hospodský kumpán, jenž rád slupl chutné sousto i dobře popil.
Přiznal to i ve svém mottu pro kuchaře: „Že spisovatel, jak všichni lidé vědí, sám málo čte a v hospodě jen sedí? Toť stará litanije! Vždyť přece vidíš na kuchaři, že málo jí, kdo jídla vaří, však skoro pořád pije.“
Přípravu pokrmů rozhodně nepovažoval za činnost nehodnou básnického espritu. Jídlu se často věnoval v celé řadě fejetonů a břitkými postřehy vtipně glosoval tehdejší kuchyni. Zveršoval dokonce i recept na svoje milované skopové na majoránce. V dalším pak zprvu bojovně, ale vzápětí už zjihle doslova kulinářsky maluje přípravu delikátní husí krve na zesklovatělé cibulce.
Štamgast líbaný múzou
Nejoblíbenější restaurace Jana Nerudy stála na Novém Městě pražském v domě U Ježíška. Básník tu měl jako vážený štamgast vyhrazen vlastní stůl, kde se scházel s uměleckou i akademickou elitou té doby. Říkalo se dokonce, že kdo se chce s Nerudou seznámit, musí za ním k Ježíškovi.
Ježíšek ale nebyl jediný, kam Neruda rád pravidelně zacházel. Bylo těch hostinců víc než dost, a tak za všechny dva, dosud fungující - U Zlaté husy na Václavském a U Glaubiců na Malostranském náměstí.
Oč raději chodil básník do pražských hospůdek, o to hůř snášel ty venkovské. „U špinavých stolů čekají špinavé lavice, v neumytých sklenicích září kalné pivo, káva má milou příchuť přičmoudlé smetany, máslo a sýr chutnají žíravě jako přestárlý salám, na huse je přilita omáčka z telecí pečeně – kdopak by dovedl vyčísti všechny zvláštní výhody, jakými se honosí pražské vůkolí a jež bys jinde zcela marně hledal!“ rozohnil se v jednom ze svých fejetonů.
Vaření mu nešlo
Velký spisovatel se dokonce sám pokoušel naučit kuchařskému umění. Ale jeho snaha neskončila dobře – ztroskotal už na výběru vhodného druhu hovězího masa na guláš.
Neuspokojoval ho však ani tehdejší fast food na pražských trzích. Zdejší spojení husích drůbků s brambory se mu zdálo dokonce přímo prototypem disharmonie, a navíc se podle něj stejně z brambor „…akorát hloupne!“. A úplně ho znechutilo podivné ragú ze sekaného okruží a plíčků, které mu nabídli u dalšího stánku.
Zpátky k Ježíškovi
A tak se básník pokorně vrátil do pohostinného restaurantu U Ježíška, kde ještě vládla pravá česká kuchyně. Ale ta začala v 90. letech 19. století procházet zásadní změnou.
V líbezných fejetonech z Jubilejní výstavy v Praze sice labužník Neruda ještě složil poklonu svým oblíbeným jídlům. Ale pak už netrvalo dlouho a jeho milované švestkové knedlíky musely postoupit první příčku na žebříčku národních jídel vepřu knedlu zelu, tedy alespoň v hostincích. Důvod byl jednoznačný – prostě se po něm víc pilo pivo.
Těžko říci, jak by se s těmito novinkami Jan Neruda srovnal, kdyby tehdy ještě žil. Křupavou pečínku si rozhodně neošklivil, a pokud jde o pivo, tomu skutečně přál. V jednom fejetonu dokonce napsal, že na jeho uvaření je potřeba bystrého ducha, a výrobu zlatavého plzeňského označil dokonce za umění. Navíc doufal, že v pití pěnivého moku my Češi překonáme už tehdy statné německé pijáky. Dnes by tedy mohl být aspoň v tomto ohledu na své krajany hrdý.
Archiv, časopis Krásná 2011
