Touha
Neříkejte, že neznáte obsah krásného českého slova: touha. Tak si ho řekněte hezky nahlas. Slyšíte, co v něm všechno je? Úplně všechno. Každý z nás po něčem touží. Neznám člověka, který by nic nechtěl. Lidé sní o rozličných věcech. Každý z nás asi touží po lásce. Nemocní chtějí být zdraví, bohatí si přejí ještě víc peněz.
Já jsem v životě snila o celé řadě věcí. Když jsem byla hodně mladá, chtěla jsem být starší – to se mi povedlo, a jak! Taky jsem prahla po tom, být ve všem, co dělám, nejlepší, protože jsem Beran. Ať to byla moje profese nebo praní plínek. Když jsem jednadvacet let nesměla na televizní obrazovku, toužila jsem po tom, abych směla ještě na chvilku dělat svou profesi.
To se mi kupodivu splnilo a jsem za to nesmírně vděčná osudu. Nebo bohu? Teď ve svém vysokém věku prahnu po tom, abych nebyla bezmocná, dlouhodobě nemocná, abych nikoho ze svých blízkých nemusela obtěžovat. Ale kdo by to nechtěl, viďte! Zrovna tak každý z nás sní o laskavém a milosrdném odchodu z tohoto světa. Ale fuj, co to tady píšu!
Teď na stará kolena si kladu otázku: co já vlastně ještě chci? Kromě po zdraví toužím ještě pořád po spoustě obyčejných věcí: znovu a znovu vidět, jak kvetou růže, spatřit ještě někdy moře, které miluji. Toužím po krásném usínání, které mám ráda od svých mladých let, když se mi honí hlavou všelijaké myšlenky, hlavně ty hezké, a já se nakonec krásně propadám do spaní. Přeji si, abych si ještě nějaký čas mohla „podržet“ zdravý rozum a samozřejmě schopnost vnímat všechno na tomto světě. Často teď – co se přece jen více pohybuji mezi staršími lidmi – slýchám: „Já už vlastně po ničem netoužím.“ Ale jaképak netoužím, samozřejmě, že toužím a do smrti smrťoucí budu toužit. Protože bez touhy, zrovna tak jako bez lásky, se nedá normálně žít. A kromě toho, řekněte si ještě jednou nahlas to nádherné slovo, o němž dnes píšu. Není už jenom pro ně dobré po něčem toužit? Co myslíte?
Archiv, časopis Krásná 2007
