Tereza Bebarová: Chci, abych nic nechtěla (2. díl)
Odmala ráda účinkovala ve školních besídkách, a tak nebylo překvapením, že se rozhodla pro ostravskou konzervatoř. Prošla Divadlem Petra Bezruče, Divadlem loutek, divadlem Aréna a Národním divadlem moravskoslezským. Poté se s přítelem odstěhovala do Prahy. Její domovskou scénou je nyní Divadlo Na Fidlovačce.
A co potomci?
Jsou páry, které je mají. My je nemáme. To je vše, co bych k tomu řekla.
A čím se tedy zabýváte?
V každodenním životě člověk naráží na různé problémy, a když pátrá, z čeho pramení, vždy ho to dotlačí k duchovnu. Takže si přečtu něco např. z východní literatury, abych se znovu utvrdila, že je to vše pořád o jednom a tom samém. Nejsem jistě sama, kdo každý den zjišťuje, že se musí vydat do svého nitra, aby tam hledal smysl svého bytí.
Někdy je ale těžké nahlédnout sama do sebe, protože sám sobě člověk dokáže lhát nejvíce. Odmala žijete ve vlivu rodiny a společnosti a za třicet let třeba zjistíte, že ten, kým jste, třeba vůbec nejste vy, ale jen člověk, který se naučil chovat podle šablon a vzorců a dle svého morálního žebříčku si usmyslel, že je to tak správně. Došla jsem ke zjištění, že morálka je absurdní pojem. Je to o každém z nás, jakou morálku si vytvoří.
Kdo další má ještě do vašeho nitra přístup?
Nejlépe ze všech lidí, které jsem v životě potkala, mě zná můj partner a nahlédnout smí i do mých třináctých komnat. Pokud jsem o nich schopná mluvit a pojmenovat je, tak smí do všech. Předcházelo tomu ne zrovna jednoduché rozhodnutí, které jsme učinili – říkat si ve všem pravdu.
K čemu je to dobré?
Najednou odpadnou všechna tabu. Na druhou stranu vám přestane na určitých věcech záležet. Třeba žárlivost začne být přebytečným pocitem. Je to každodenní trénink, jelikož jakákoli nedůvěra je věc, která ze dne na den nevymizí. Takové pocity vycházejí většinou z problémů, které máme sami se sebou. Je to těžké a já sama to ještě úplně nezvládám, ale myslím, že jsem na dobré cestě.
Snažíte se být plně upřímná i vůči ostatním lidem?
To je úplně jiná věc, protože člověk, který pravdu nechce slyšet, ji neuslyší. Ovšem to se dostáváme k tématu, co je to vlastně pravda, každý má tu svou. Nicméně se v životě snažím nelhat.
Nalháváte si někdy něco?
Dnes a denně. Vždy, když mám dojem, že jsem něco pochopila, a řeknu si: „Super, přišla jsem na to“, tak za nějaký čas zjistím, že jsem tam, kde jsem byla předtím, i když sama sebe přesvědčuji, že to tak není. Skutečný duchovní posun nastává tehdy, když vás život vede jinudy a nepostaví vám opakovaně do cesty stejný problém.
Máte proti lhaní nebo nalhávání nějaký zaručený recept?
Když se podíváte, čím jsme ovládáni – je to jedna velká lež. Na nepravdách je založen celý náš svět. My sami denně lžeme, sobě, dětem, společnosti a společnost nám. Stačí se podívat třeba na všudypřítomné reklamy, které nás nabádají: Konzumujte, kupujte, a hlavně nic neřešte. Když to prohlédnete, máte možnost se z toho vlivu osvobodit. Jenže ty tlaky jsou tak velké, že se stejně znovu necháte zmanipulovat.
Odkdy pociťujete tendence bojovat proti falešnému světu?
Asi před dvěma třemi lety jsem se vážněji začala zabývat duchovními záležitostmi. V poslední době to docela nabírá na síle. Mám radost z toho, že potkávám lidi, kteří to mají podobně. Je báječné, že přicházejí na to, že jim smysl života nevyřeší ani peníze, ani majetky.
Cítím, že přichází nový věk, kdy většina duší přechází na stranu poznání, pravdy a lásky. Zkrátka pravda a láska konečně vítězí nad lží a nenávistí.
Tedy nenakupujete zbytečnosti, nehromadíte majetky?
Mám ráda hezké věci a příjemné prostředí. Samozřejmě mě někdy přemůže chuť koupit si třeba nové krásné auto, ale dopředu vím, že za měsíc bych měla pocit, že se v něm nudím. K čemu nové auto, když to staré ještě jezdí a mám ho ráda. Je to jen o chtění našeho ega, které touží každý den, dokonce i když spíme. Je potřeba si říct, když něco chcete, proč to vlastně chcete. Abyste se uspokojil? Na týden? Na rok? Abyste vypadal lépe? Aby si vás lidé vážili? Neříkám, že jsem vůči všemu chtění imunní, ale poslední dobou mě to nějak přestává brát.
Takže vlastně chcete, abyste nic nechtěla.
Ano, to snad bude mé poslední chtění.
Archiv, časopis Krásná 2008