Svatý Medard, biskup počasí

Den svatého Medarda, biskupa z Noyonu, byl od středověku významným dnem selského kalendáře. Čas a zkušenosti prověřily pravdivost lidových pranostik a dnes již ani renomovaní meteorologové nepochybují, že „jaké počasí na Medarda bývá, šest neděl trvání mívá“. Naši předci si k tomu ještě připojili proslulé „Medardova krápě – 40 dní kape“ a dnes již pozapomenutou pranostiku, že „pláče-li Medard i ječman zapláče“.

Kdo byl muž, s jehož jménem se po staletí váže předpovídání počasí, však už dnes ví málokdo. Medard se narodil někdy mezi lety 459 až 473 v Salency nedaleko Valencienne v severní Francii v rodině franckého šlechtice. Od raného mládí projevoval velký zájem o duchovní život. Rád četl. S nemenším nadšením se ale toulal krajem. Pro každého měl úsměv a dobré slovo. Není divu, že lidé ho měli rádi.

Když dosáhl Kristových let přijal Medard kněžské svěcení. Jako duchovní pastýř se osvědčil. Kolem roku 530 přijal biskupskou berlu z rukou Remigia z Remeše († 533). Svou diecézi spravoval z Noyonu, nacházejícího se severovýchodně od Paříže. Město během jeho působení zažilo nebývalý rozkvět. Přesto srdcem zůstal Medard vesničanem a jeho součastníci ho mohli často vidět, jak se prochází kolem polí a vinic.

Už za jeho života se o něm vyprávěly legendy. Když kolem roku 545 zemřel, nechal jeho ostatky král Chlothar I. (497–561) pochovat ve městě franckých panovníků Soissons a na biskupovu počest zřídil opatství. Medard byl prohlášen za svatého a jeho kult se rychle rozšířil po celé západní Evropě.

Rolníci jej o jeho svátku vzývali jako patrona dobrého počasí a „suchého“ nebe o senách. Snad k tomu přispěla legenda vyprávějící, že když byl Medard ještě malým chlapcem, zastihla ho v polích bouře doprovázená velkým deštěm. Dítě se nemělo kde ukrýt. Najednou se z nebe snesl velký orel a ukryl Medarda pod široce roztaženými perutěmi. Zázračnou událost si dodnes připomínají v Medardově rodném Salency. O svátku světce, připadajícím na 8. červen, tu pořádají Medardovy slavnosti.

Biskup ve své poslední vůli městu odkázal 12 jiter úrodné půdy, z jejíhož výtěžku měla každý rok dostat nejctnostnější salenská panna 12 tolarů jako věno. Předání odměny provázela „růžová“ slavnost. Mladé dívky se vyzdobily květy růží na počest Panny Marie a nejkrásnější z nich byla do příští slavnosti ctěna jako „růžová královna“. Dnes je však namísto Medardových tolarů „růžová královna“obdarována jen korunkou uvitou z bílých růží.

Valburga Vavřinová, Archiv, časopis Krásná 2008