Růžovým sadem Nejkrásnější modré oči
Už jste někdy přemýšleli, čeho se na světě nejvíc bojíme? Že nebudeme oblečeni v těch správných značkových hadřících, že budeme mít hlad, že sousedka vyhraje v lotynce milion, že přijdeme o dům, že onemocníme? Asi se nejvíc bojíme smrti. Ale ne toho, že umřeme. Ne, ten největší strach, obava či bolest pramení z toho, že najednou nebudeme moci vzít svého blízkého, milého a milovaného za ruku a projít růžovým sadem. Jak jít růžovým sadem sám?
DCERA: Mami, jak sis mohla vzít právě otce? A to jste byli spolu asi 40 let. Bylas’ a jsi moc krásná, chytrá, proč sis vybrala právě jeho? A dokonce jsi opustila svou rodinu a odstěhovala se za ním 400 km daleko, do jiného státu!
MÁMA: Však uvidím, koho si vezmeš ty. Zatím žádná sláva. Jeden drzý jako lázeňská veverka, druhý asi ani neuměl mluvit, třetí mámin mazánek a ten tvůj čtvrtý skončil ve vězení.
DCERA: Ale otec taky nebyl zrovna milující všechápající elegán. Vím to líp než ty, protože jako na potvoru jsem celá po něm – opičátko. Odstálé uši jako strýček Fido, jen 25 křivých zubů, ramena jako stěhovák, krátké nohy do písmene, co abecedě ani není. Snad se mi i bohužel podařilo získat část jeho nátury – cholerickou, výbušnou povahu, tvrdohlavost, neschopnost snést jakoukoliv kritiku a upovídanost. Ne, přesněji ukecanost, hraničící s hádavostí.
MÁMA: Trošku výbušnější byl vždycky, od té doby co jsme spolu chodili. Líbilo se mi to. Nebála jsem se. Dokázal se o mne postarat, dokázal vyřešit jakoukoli šlamastiku, mohla jsem se na něj spolehnout. Rodina byla na prvním místě. Víš, že rok pracoval daleko od nás, vy jste byly malinké holčičky, zbožňoval vás. Přesto rok dřel v nejšpinavějších dolech a dopravních depech, aby nám koupil byt a nábytek.
DCERA: To jsem sice nevěděla, zato jsem cítila ty jeho rány, to jak mne bil, trestal, jak jsem nikdy nic neudělala dobře, jak mi pořád dával najevo, jak jsme ho všechny zklamaly. Vzpomeň si na ty nejhorší chvilky – nedělní obědy. Začal otcův monolog: „To kyselo není dost kyselé, ten koláč není dost sladký, polévka je studená.“ A následoval výčet našich nepodařených akcí a jeho povzdechu, že měl raději nasekat metr dřeva než nás zplodit.
MÁMA: Vytrháváš věci, jak se ti hodí. Co dárky, které sis tajně přála. Kdo ti je přinesl, tajně na ně ušetřil? Kolik dobrodružství jsme zažívali každé prázdniny, víkendy. Těšila ses každý rok na 1. máj na průvod, protože ti tatínek koupil zmrzlinu, jakou sis vybrala. A co teprve když tě sevřel dav, zlomilo ti to malinkou ručku. On tě vyrval, sám dostal dost ran a pak tě odvezl do nemocnice. Táta vás naučil plavat, bruslit, lyžovat, stavět sněhuláka, lovil s vámi bobříky…
DCERA: Mami, vždyť se vždycky choval despoticky. „Máš nohy pod mým stolem, takže budeš poslouchat.“ Včetně tebe. On o všem rozhodoval, hospodařil s penězi, vybíral, volil. Jakmile nebylo po jeho, bylo zle. Celý dům věděl, že se otec zlobí, protože řval jako rozběsněný býk. Jediný, na koho nikdy nekřičel, byli naši psi.
MÁMA: Z toho jeho řvaní si pak už stejně nikdo nic nedělal a mělo to i výhodu. Za pět minut byl jako mílius, měl všechny rád, vše špatné zapomenuto napořád. A šli jsme třeba do divadla na Hurvínka. Ano, máš naprostou pravdu, rozhodoval o všem. Také však za vše přebíral naprostou odpovědnost. Až moc. Když jsi onemocněla, bral to jako svou vinu, že něco neudělal dobře.
DCERA: Proč jsme si tohle neřekly dřív? Chtěla bych se ho na tolik věcí zeptat. Už nemůžu. Odešel navždy. Potichu, nenápadně. Několik měsíců trpěl velikými bolestmi, tlumil je léky. Chodil do práce, aby nám mohl zanechat trochu peněz.
MÁMA: Nelituju jediného dne, co jsme byli spolu, skoro 40 let. Tenhle plešatý ušatý vzteklý mužík konfliktní povahy měl tolik síly, odvahy a lásky, že poslední měsíc svého života mne opečovával. Víš, co rakovina dokáže udělat z člověka – trosku. Pracoval v noci, aby přes den uklízel zvratky, páchnoucí nočníky, opatrně mne omýval, sháněl léky. Vzala jsem si toho nejlepšího chlapa na světě. Kvůli mně se totiž naučil obsluhovat rychlovarnou konvici, myčku i pračku.
Jak to ta maminka dokázala, že našla toho pravého? Vždyť neodpovídá žádným proklamovaným kritériím – není pohledný, není galantní, nemá žádné vlasy, v okamžiku se rozběsní, je majetnický, dominantní a jeho jediným majetkem je nadšení pro psy a vlaky. Tedy tohle všechno bylo. Skoro 40 let šli spolu růžovým sadem, občas zabolely trny, občas se zabloudilo, ovšem když se cokoli přihodilo, dokázali si znova podat růži: „Mášenko, ty máš ty nejkrásnější modré oči na světě, jsou to oči, jako má pravý japonský pes husky.“
Archiv, časopis Krásná 2009
