Šperk princezny Margaret
V dlouhé historii lidského rodu byly vyrobeny miliony šperků. Každý z nich má v sobě zakódován svůj neopakovatelný příběh, který bychom dnes rádi slyšeli. Bohužel se v případě šperků jedná pouze o němé svědky, kteří promluvit nedovedou. Ve světové pokladnici se však nachází i pár takových, jejichž příběh známe. Pojďme se tedy ponořit do jejich vzpomínání a poslechněme si, kdo se opájel jejich krásou, kdo se radoval z jejich třpytu a koho naopak tížily na hrdle, rukách a hlavě.
Poltimorská tiára extravagantní princezny
Když se 6. května 1960 otevřela vrata westminsterského opatství, přítomným hostům i milionům lidí na celém světě shromážděným u televizních obrazovek se doslova zatajil dech. Chrámovou lodí stařičkého gotického chrámu se totiž za zvuku malebné hudby přibližovala pozvolným krokem k oltáři jedna z nejkrásnějších žen zeměkoule, sestra anglické královny Alžběty II. (1926), princezna Margaret (1930–2002), aby před zraky všech přihlížejících slíbila věrnost svému ženichovi, fotografovi s uměleckými sklony a vytříbeným vkusem, Anthonymu Armstrong-Jonesovi. Ještě více než alabastrově bílá tvář a jednoduché šaty nevěsty z dílny slavného anglického návrháře Normana Hartnella s výstřihem do véčka, dlouhými rukávy a širokou sukní z bílého hedvábného organdu, přitahovala pohledy všech přihlížejících nádherná třpytivá tiára posetá diamanty, přidržující dlouhý elegantní na zem padající závoj. Jen zasvěcení tušili, kolika slzami byl tento skvostný šperk vykoupen a kolik neštěstí a utrpení mladé princezně přinesl.
Romance století
Když se princezna Margaret ve svůj velký den strojila a do vlasů jí houfy služebných připevňovaly nádhernou tiáru s desítkami větších či menších diamantů, prožívala v těchto za jiných okolností slavnostních chvílích neskutečná muka. V hlavě se jí jako celuloidový pásek přehrával nešťastný příběh, kterého byla sama hlavní aktérkou a který měl podle předem napsaného scénáře skončit zcela jinak, než jak se tomu právě dělo.
Konec druhé světové války a osvobození přinesly nádhernou vlnu euforie, která se v případě mladé princezny zvrtla nejen v nevázaný život plný oslav a nad ránem končících večírků, ale také v rodící se vztah, který zanedlouho přerostl v něžné vzplanutí a romanci, jakou dosud svět nepoznal. Láska princezny k Peteru Townsendovi, hrdinovi bitvy o Británii a držiteli Viktoriina Královského řádu za zásluhy o obranu vlasti, byla jako vystřižená z románů, přesto měla jednu velkou chybu. Princeznin rytíř na bílém koni byl totiž ženatý a tento velký prohřešek proti bontonu se na prahu 50. let 20. století jen těžko odpouštěl. I poté, co se princeznin nápadník rozvedl a Margaret se k němu po smrti otce ještě více připoutala, byl jejich sňatek v královských kruzích neprůchodný a od počátku odsouzen k zániku.
Margaret se o svou lásku rozhodla navzdory všem nepřízním osudu bojovat. Vláčená tiskem a na každém kroku stíhaná houfy zuřivých reportérů a pisálků lačnících po senzacích z okruhu královského dvora přesvědčovala členy vlastní rodiny i veřejné mínění o čistotě svých citů a touze žít po boku milovaného muže. Zbavena otevřené podpory svého vyvoleného, vyhoštěného se záměrem izolovat milence a překazit jejich vztah do zahraničí, získala přízeň britských obyvatel, kteří ji v jejím odhodlání podporovali. Mrazivé mlčení paláce a nevybíravé komentáře církevních hodnostářů, považujících princeznin sňatek za zvrácenost a svatokrádež, však nevěstily nic dobrého. Poté, co bylo princezně královnou, představiteli vlády i církve sděleno, že v případě jejího setrvání na dosavadních stanoviscích pozbude veškerých práv a privilegií královské dcery, přijde o příjmy stejně jako o tituly a bude nucena odejít do vyhnanství, Margaret kapitulovala. Pod tlakem okolností a na pokraji nervového zhroucení vystoupila v říjnu 1955 před národ s komuniké, ve kterém se své lásky vzdala.
Cesta v neštěstí za štěstím
Na podzim 1959 se princezna dozvěděla o chystané svatbě svého bývalého nápadníka Petera Townsenda. Na základě nově získaných informací se téměř den ze dne rozhodla provdat se za svého ctitele a nadšeného fotografa Anthonyho Armstrong-Jonese. Exkluzivitu chystaného sňatku hodlala princezna podpořit také klenotem, který ji v její velký den bude zdobit.
Ve veřejné dražbě, konané jen několik měsíců před svatbou (29. ledna 1959), zakoupila princezna za tehdy neuvěřitelnou sumu 5500 liber slavnou poltimorskou tiáru. Šperk ze zlata, stříbra a vytříbených diamantů, dosahující v nejvyšším místě 19,2cm, byl vyroben nejstarší světovou klenotnickou firmou Garrard (založena 1735) okolo roku 1870 pro Florence, lady Poltimor (zemřela 1909), manželku Augusta Fredericka, druhého barona z Poltimore (1837–1908), v letech 1872–1874 ministra financí ve vládě sira Williama Gladstona (1809–1898). Nádhernou tiáru dal do dražby sir George, čtvrtý hrabě z Poltimore (1882–1965) a princezna jen využila nabízející se příležitosti ke svému prospěchu.
Tiára se stala okamžitě princezniným nejzamilovanějším šperkem. Nosila ji při všech významných rodinných i veřejných příležitostech a opájela se její krásou. Tiáru si princezna oblíbila zejména pro její víceúčelové použití. Nádherný šperk bylo totiž možno využívat nejen jako tiáru, pomáhající prodloužit jinak velice malou princezninu postavu (cca 165 cm), ale po uvolnění šroubků a řady důmyslných zámků také jako náhrdelník z jedenácti broží. Ani poltimorská tiára však princezně nepřinesla štěstí. Její manželství se již čtyři roky po svatbě začalo pro názorovou rozdílnost obou partnerů hroutit a nedokázalo je zachránit ani narození dvou dětí, Davida (1961) a Sarah (1964).
V březnu 1976 oznámil Buckinghamský palác formální rozluku páru a po uplynutí zákonem dané dvouleté lhůty bylo manželství v červnu 1978 rozvedeno. Rozvod a nadměrné požívání alkoholu, cigaret a utišujících léků učinily z princezny Margaret předčasně zestárlou ženu. Jen těžko se vyrovnávala s bolestmi stáří a stále častěji mizela na vysněném ostrově Mustique v Karibském moři. Na společné večeři s přáteli se na počátku 90. let 20. století setkala se svou dávnou láskou, Peterem Townsendem, a prohodila s ním pár nevinných nicneříkajících vět. Dva konce podivného příběhu se touto večeří spojily v kruh a učinily konec legendě o jedné velké dávno zapomenuté lásce.
Epilog
Peter Townsend zemřel v polovině června roku 1995 a princezna Margaret jej následovala o sedm let později (2002). Princezniny děti, vystavené obrovské dědické dani, se rozhodly zbavit se části matčina majetku a prodat jej v červnu 2006 v jedné z nejsledovanějších aukcí počínajícího 21. století. Mezi nabízenými klenoty se v sále londýnského aukčního domu Christie’s ocitla také slavná poltimorská tiára. Její původně odhadovaná cena 150 000–200 000 liber byla mnohonásobně překonána a šperk byl nakonec prodán za neuvěřitelných 926 400 liber veřejnosti neznámému dražiteli některé z asijských zemí. Královna Alžběta II. o šperk bez královské minulosti neprojevila zájem a zpečetila tak jeho osud. Na to, zda a v jaké podobě se slavná poltimorská tiára znovu objeví na světle božím, můžeme s jen napětím čekat.
Archiv, časopis Krásná 2012
