Smrt není zlá - Život v lidské společnosti

Život v lidské společnosti

Otázka umírání byla předmětem veřejných diskusí již před mnoha staletími, odpověď na ni se vždy pojila s celkovým přístupem k životu. V následující části se blíže podíváme na pojmy jako etika, morálka (a mrav), které by mohly pomoci objasnit, jak významné je pomáhající chování (přeneseně i dobrovolnictví) pro společnost a její hodnoty. Neboť dobrovolnictví můžeme chápat jako pomáhající chování, které je jednou z podmínek pro harmonické soužití s ostatními ve společnosti. Způsob, jak se společnost staví ke svým slabším, nemohoucím, umírajícím a jak chápe smrt, je pak ukazatelem jejího mravního vývoje. Otázka důstojného umírání v moderní době disponující technicky pokročilou medicínou vyvolává nové etické problémy. To ukazuje i vznik nové etické disciplíny, bioetiky. Jaké odpovědi na tyto otázky poskytneme, je sice pouze na nás, ale naše stanovisko nepostihne pouze nás, ale i generace přicházející po nás. Vzniká tak jistá zodpovědnost za naše činy, která se nevztahuje pouze k naší současnosti, ale i budoucnosti, a skrz zodpovědnost za dědictví i k minulému.

Slovo etika má tři jazykové základy: řecké ethos znamená způsob jednání, postoj. Latinské mos značí vůli uloženou člověku bohy nebo panovníkem, tradiční mravy a obyčeje. A poslední slovanský základ ukazuje, že české slovo mrav pochází z praslovanského norv, označujícího něco, co se obecně líbí, co je vhodné. Souhrnně lze říci, že etiku lze chápat jako obyčej, zvyk či filozofickou nauku o dobrém jednání. Etika ukazuje společné a obecné základy, o které se opírá morálka. Morálka je charakteristická tím, že udává konkrétní pravidla, jak bychom se měli a neměli chovat, vyžaduje od člověka, aby se v něčem omezil (nezabiješ, nepokradeš, zákaz incestu, lži, sexuální omezení, stravy). Morální pravidla mezi různými tradičními kulturami jsou si vcelku podobná. V dnešní multikulturní společnosti je společné založení mravních pravidel velmi aktuální. Mnoho filozofických etik zakládá morální pravidla na principu, že mravné jednání se dlouhodobě vyplácí. Řada etických systémů vychází z biblického zlatého pravidla: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ani ty jim“ nebo Kantova kategorického imperativu: „Jednej tak, aby se tvé jednání mohlo stát pravidlem pro všechny.“ Jejich slabinou je právě to, že se vyplatí a platí pouze v dlouhodobém horizontu a s ohledem na celou skupinu, ale v krátkodobém horizontu vyhrávají jedinci sobečtí.

Mravnost je způsob jednání člověka řídícího se buď společenským mravem, či nějakou představou správného jednání. V tradičních společnostech mají normy mravnosti náboženský základ. S mravností osobní se můžeme prvně setkat u Sokrata nebo v bibli. „Nepřidáš se k většině, když páchá zlo.“ V pozdní antice dochází ke spojení mravnosti s představou ctnosti, která je sama sobě odměnou (stoa). Nicméně v moderních společnostech ztrácí mravnost náboženský základ a je chápána čistě jako konvenční. Ačkoli filozofické teorie mravnosti zdůrazňují princip rovnosti, společenský charakter člověka a jeho odpovědnost vůči druhým nebo nutnost převzetí odpovědnosti a jistou věrnost sám sobě pro celistvost života, laická mravnost zůstává spíše záležitostí elit. Mrav vzniká z lidských zkušeností, a proto se mění. Společenský mrav se ve všech společnostech týká pěti hlavních oblastí: účesů, vlasů a vousů; oblečení; společného jídla a stolování; chování vůči jiným lidem, zejména starším; vztahů mezi pohlavími. Na výše uvedených bodech závisí i stabilita společnosti. Pro moderní společnost platí, že se v ní mrav pomalu rozpadá a tím se následně rozpadá i sama společnost. Zkusímeli si představit, jak se k starším lidem chovali lidé před několika staletími, a srovnáme-li tento obraz s naším dnešním přístupem, můžeme vidět, jak se mravnost proměňuje. 

(Zpracováno volně podle bakalářské práce Martiny Štýbrové, kterou obhájila na Fakultě humanitních studií UK v roce 2012)

Archic, časopis Krásná 2012