Smrt není zlá - Praktická filozofie v ošetřovatelství
Jak už víme, etika nám pomáhá odlišit mravné a nemravné chování a díky tomu se rozhodnout k správnému jednání. Zvláště citlivé otázky v souvislosti se vznikem a závěrem života a života vůbec studuje bioetika.
Praktická filozofie v ošetřovatelství
Jak už víme, etika nám pomáhá odlišit mravné a nemravné chování a díky tomu se rozhodnout k správnému jednání. Zvláště citlivé otázky v souvislosti se vznikem a závěrem života a života vůbec studuje bioetika.
Mezi základní etické principy v ošetřovatelství patří:
- Autonomie neboli každý by měl mít právo určovat své chování a jednání dle svých osobních etických zásad.
- Benefice – znamená konat dobro a vyhnout se působení škody.
- Důvěryhodnost neboli věrnost svým závazkům a jejich dodržování, jde o dodržení slibů a zachování citlivých dat.
- Spravedlnost – týká se rovného jednání s lidmi, kteří jsou v podobné situaci, a diferencovaného jednání s lidmi nacházejícími se v různých situacích.
- Pravdomluvnost – označuje princip říkat druhým pravdu.
Podíváme-li se na poslední princip detailněji, objeví se před námi spousta otázek: kdy, komu, jak a kdo by měl podávat pravdivé informace o nepříznivé diagnóze? Vývoj názorů na sdělování pravdy nemocnému prošel jen ve dvacátém století mnoha cestami. Po první světové válce a zejména po druhé světové válce a holocaustu převládla strategie milosrdné lži (pia fraus), která byla zdůvodněna ohleduplností vůči pacientovi. Ve druhé polovině 20. století došlo k několika proměnám (pokrok medicíny v léčbě onkologických onemocnění, pozornost a dokumentace psychického prožívání vážné nemoci), které způsobily, že nemocný o své diagnóze většinou ví nebo ji tuší, ale bez informací od lékaře si důsledky a budoucnost domýšlí.
Podle společenské dohody o sdělování pravdy nerozhodují pouze zdravotníci, ale i celá společnost. Je tedy stanoveno, že nemocný má dostávat pravdivé informace, které unese. Velmi zde záleží na taktu konkrétního lékaře. Obecně lze říci, že nejdříve se má diagnóza sdělit nemocnému a až poté s jeho souhlasem jeho příbuzným. Přesné informace o délce života a uzdravení se nepodávají, protože řekne-li se pacientovi přesný počet dní, které mu zbývají, a on tyto dny „přežije“, vznikne u něho pocit velmi nepříjemné psychické tísně.
(Zpracováno volně podle bakalářské práce Martiny Štýbrové, kterou obhájila na Fakultě humanitních studií UK v roce 2012)
Archiv, časopis Krásná 2012
