Ředkvička
Ředkvička, která se vyvinula z ředkve, patří mezi nejznámější a určitě nejoblíbenější kořenovou zeleninu. Je to dáno i tím, že je to nejranější zelenina na trhu a že je postupně k dostání až do podzimu. K mání je samozřejmě i v zimním období, ale to už je pěstována ve skleníkových podmínkách, a tak by se mohlo polemizovat o její vitaminové hodnotě.
Ředkvička pochází z Asie; jako kulturní rostlina se však hojně vyskytovala i ve Středomoří. Vedle česneku a cibule ji dobře znali a používali již staří Egypťané v době staveb pyramid. U nás se objevila poměrně pozdě, až ve druhé polovině 18. století. Pěstování ředkviček není nijak zvlášť náročné. Velmi brzy po výsevu klíčí a během 14 dnů se mohou začít sklízet. Půda musí být pochopitelně dobře propracovaná, s dostatečnou zásobou živin. Zkušenější zahrádkáři vědí, že ředkvička je plodina krátkého dne, to znamená, že jakostní bulvičky se vytvářejí jen na jaře a na podzim, kdy je den kratší, kdežto v létě – při dlouhém dni – vytváří rostlina květní stonky a semena. Proto se v létě nepěstuje. Aby ředkvičky byly chutné a šťavnaté, musí rychle vyrůst, to znamená, že se musí hodně zalévat. Při kolísající vlhkosti začnou totiž dřevnatět.
Existuje celá řada odrůd, z nichž některé se dobře hodí pro rychlení, jiné pro výsev na záhon. Barva bulviček je zpravidla červená. Může být však i bílá, žlutá, fialová, a dokonce i zelená. Existují také ředkvičky dvoubarevné. Tvar bulviček je většinou kulatý, také oválný nebo úplně protáhlý.
Jako každá jiná zelenina i ředkvička obsahuje mnoho cenných látek – bílkovin, lipidů, také sacharidy a pochopitelně vlákninu. Z minerálních látek je to zejména vápník, fosfor, železo, síra, draslík aj. Bohatá je také na vitamin C, kyselinu listovou a obsahuje nezanedbatelné množství vitaminu B. V těle člověka působí antibakteriálně, zároveň ničí plísně ve střevech, sliznici a žaludku, usnadňuje odkašlávání (díky obsahu hořčičných olejů). Mezi její další pozitivní účinky patří snižování cholesterolu, odstranění zácpy a plynatosti. Ten, kdo chce snížit svou tělesnou hmotnost, může bez obav zařadit ředkvičku do svého jídelníčku.
Ředkvičky se dají jíst syrové, loupané, neloupané, mohou se trošku posolit, čímž se uvolní jejich palčivá chuť, která je způsobena hořčičným olejem. Není třeba zdůrazňovat, že nejlepší ředkvička je čerstvá, tj. právě utržená. Její nevýhodou je, že se nedá dlouho skladovat, rychle totiž vadne. Ředkvičky lze použít do mnoha salátů, pomazánek, polévek nebo jako přílohu k masu atd. Zelené lístky chutnají taky dobře, ze starších listů lze připravit špenát. Poněkud nezvyklý způsob zpracování ředkviček je zavařování v klasickém nálevu. Delikatesní je salát z plátků ředkviček a mandarinek (pomerančů). Stačí promíchat, osolit, zakápnout citronovou šťávou a posypat nasekanou natí fenyklu. Nejsem si ale jistá, že úplně všem bude tato kombinace chutnat. Spíš něco obyčejnějšího, tady se určitě „trefím“ do chuti těm, kteří mají rádi houbovou smaženici. Na omastku se podusí plátky ředkviček, přidají se rozkvedlaná vajíčka, opepří a osolí. Začíná ale houbová sezóna, tak tu ředkvičkovou míchanici nechte až na přicházející podzimní čas.
Archiv, časopis Krásná, Fotografie: Pixabay
