Ekologické stopě na stopě (1. díl)

Nikdo z nás samozřejmě netouží zanechávat po sobě spoušť, obrovské haldy odpadků, krajinu zdevastovanou dolováním uhlí a dalších surovin a pole plná chemikálií, zbavená přirozeného života v zájmu produkce levných potravin. Ale na druhé straně chceme žít pohodlně a užívat si, a tak nezbývá než dělat kompromisy. Některé věci oželíme snadno, jiné ne. Dokážeme třeba třídit a odevzdávat k recyklaci několik druhů odpadů, ale nedokážeme se vzdát leteckých dovolených. Někdo zase jezdí vlakem místo auta, ale v bytě musí mít pořádné teplíčko. A tak dále.

K tomu, abychom si spočítali, jak na tom jsme a co z našeho chování životnímu prostředí škodí míň a co víc, byla vyvinuta metoda ekologické stopy. Pojem „ekologická stopa“ vyjadřuje, kolik zdrojů a energie z přírody čerpáme, když žijeme určitým způsobem. Například obyvatel malého bytu zanechává menší ekologickou stopu než obyvatel domku, protože ten spotřebuje mnohem více energie na vytápění. Člověk, který nejí maso, zanechává menší ekologickou stopu než „masožravec“, jehož potrava se musí takříkajíc „propasírovat prasetem“ nebo jiným zvířetem, a to během života spotřebuje spoustu rostlinné potravy. Ekologická stopa se počítá z naší spotřeby při bydlení, dopravě, stravování i při všemožných nákupech. Zjednodušeným testem si ji můžete spočítat na webových stránkách www.hraozemi.cz.

Zjistíte tak vlastně to, jak je daný způsob života – jinými slovy – udržitelný či neudržitelný. To znamená, jak dalece budou na naše dnešní plýtvání a hýření doplácet budoucí generace. Spotřeba různých statků a energií se dá vzájemně převádět a univerzální jednotkou, ve které se ekologická stopa měří, jsou takzvané globální hektary. Každý obyvatel zeměkoule má nyní k dispozici asi 1,8 globálního hektaru, což je hodnota, při které se dá žít šťastně, nikoli v bídě, nicméně na naše poměry poněkud chudě. Obyvatelé ČR totiž mají v průměru ekologickou stopu asi 2x vyšší, což znamená, že „spotřebovávají“ své životní prostředí příliš rychle a neudržitelně.

Nejvyšší ekologickou stopu mají obyvatelé USA: ta je zase 2x větší než stopa Čechů. Naproti tomu v mnohých zemích třetího světa má ekologická stopa hodnotu třeba jen kolem jednoho globálního hektaru a to už znamená skutečnou bídu. S režisérkou Jitkou Stropkovou jsme se rozhodly natočit televizní dokument, který by mapoval sílící trend, kdy především mladé rodiny utíkají z města na venkov a hledají čistší prostředí, život v souladu s přírodou a možná také zpřetrhané tradice a své kořeny. Navštívily jsme několik takových rodin a na jejich návštěvu teď zvu i vás. Na jejich příkladu si můžeme ukázat, které změny životního stylu pomáhají snižovat ekologickou stopu a které jsou spíš povahy estetické, emotivní a duchovní.

Ryzí návrat k přírodě

Nejradikálnější z našich rodin jsou určitě Dana a Tomáš Hakrovi s roční dceruškou Maruškou. Tomáš je překladatel, Dana původně účetní, seznámili se jako ekologičtí aktivisté a zjistili, že mají stejné sny. Vystěhovali se spolu natrvalo do rekreační chalupy Tomášových rodičů, ležící v odlehlém koutě Jizerských hor, a podařilo se jim dosáhnout skoro úplné soběstačnosti v potravinách. Jejich heslem je, že nechápou, proč lidi tráví čas usilovným vyděláváním peněz, které pak zase rozhazují – vždyť je to absurdní. Líbí se jim, že spojují každodenní práci a získávání obživy se zábavou.

U chalupy mají velký pozemek se zeleninou a brambory, úly se včelami, pastvinu pro kozy, do budoucna plánují ještě ovce. Pěstují také obilí, melou si ho a pečou vlastní chleba, ale jen z menší části, jinak ho dokupují v obchodě. Maso (drůbeží a králičí) jedí pouze z vlastní produkce, také mléka, tvarohu a sýra mají dost. Snaží se křísit tradiční technologie, třeba při stavbě salaše pro kozy a ovce z proutí pomazaného hlínou, kterou opatřili doškovou střechou.

Technických vymožeností se úplně nezříkají, mají počítač, na kterém Tomáš překládá, převážně ekologické texty. Televizi zapínají pouze na předpověď počasí. Auto nemají a ani příliš necestují, do blízkého města dojedou vlakem nebo na kole a občas si v případě potřeby mohou auto půjčit od přátel.

V chalupě neprováděli žádné změny kromě jediné – zřídili si kuchyňský kout přímo v obývacím prostoru, kde rodina žije. Nezařídili si koupelnu, protože ji nepotřebují. Stačí jim lavor v kuchyni, Dana máchá plenky v potoce za chalupou. Na zahradě mají „sprchu“ – načerno natřený barel, ze kterého teče sluncem ohřátá voda. Když je víc než deset stupňů, sprchují se hezky venku! Ekologická stopa této rodiny je zřejmě opravdu nízká, nižší než vyměřený limit 1,8 globálního hektaru. Je ovšem jasné, že většina lidí zhýčkaných naší civilizací by takhle žít nedokázala a že to vyžaduje opravdové nadšení a zápal pro věc.

Když idealistům dorůstají děti...

Rodinu Hřibových znají příznivci ekologického způsobu života z několik let starého dokumentu Heleny Třeštíkové z doby, kdy Lenka s Mírou a dvěma malými synky žili na samotě v Řepčicích u Litoměřic. Jejich dům byl tehdy otevřený alternativcům a snílkům všeho druhu. Oba se nadchli myšlenkou permakultury: to je způsob zahradničení, který co nejvíc využívá přírodní ekosystémy a co nejméně do nich zasahuje. Permakultura se ale nemusí týkat jen zahrady, můžeme ji vztáhnout na celý způsob života: znamená to, že budeme chytře využívat zdroje svého prostředí, nejlépe několikanásobně, takže nebudeme ničím plýtvat, naše aktivity se propojí s přírodními cykly a odpadnou všechny zbytečné energetické výdaje.

Tehdy v Řepčicích byli jejich dva kluci, Jakub a Matěj, ještě docela malí. Dnes chodí do šesté a čtvrté třídy a rodině přibyla ještě holčička Jája. Hřibovi do toho původně šli velmi radikálně a s velkými iluzemi, měli velice úspornou domácnost, stravovali se makrobioticky, věřili, že se k nim přidají další rodiny a jiní nadšenci, byli slovy Lenky „průkopníci slepých cestiček“.

Hlavním důvodem vystěhování z Řepčic byl pocit, že nežijí v bezpečí, neustále jim někdo rozbíjel okna, několikrát byli vykradeni. Tohle je v Semilech mnohem lepší. Na druhé straně se jim nepovedlo nadchnout místní lidi pro myšlenku kompostování komunálního odpadu ani pro jiná ekologická zlepšení, a tak se zaměřili na mateřské centrum, divadlo pro děti a podobné aktivity. Hřibovi jsou totiž typickou ukázkou lidí, kteří mají doslova „slunce v duši“ a jen tak nezatrpknou. „Čas a klid si člověk nekoupí,“ říkají a neúnavně kolem sebe šíří přívětivou pohodu.

Během let ovšem udělali řadu kompromisů, daných hlavně potřebami rostoucích dětí. Kvůli klukům si „do domu pustili počítač“, také v jídle už nejsou ortodoxní makrobiotici, dopřejí dětem různé mlsky. Lenka je na mateřské s nejmladší dvouletou holčičkou, Míra chodí do běžného zaměstnání, pracuje jako elektrikář. To je velká změna proti Řepčicím, kde byl Míra na mateřské a Lenka na půl úvazku učila výtvarku. Jejich domácnost má dnes podstatně větší spotřebu energie i financí.

Nesnaží se o soběstačnost v potravinách. Velkou zahradu u své dřevěnky ovšem využívají k pěstování zeleniny, mají i obrovskou úrodu jablek, z nichž dělají mošt, kterým zásobují místní mateřské školy. Rodina žije ve dvou místnostech roubené chaloupky, provoněných sušícími se křížalami. „Lepší je lidi nepoučovat a zaměřit se na hezky strávený společný čas,“ uzavírají moudře. Jejich ekologická stopa má hodnotu kolem 2,5 globálního hektaru. Žijí velmi skromně, nekupují mnoho věcí, ale přece jen mají auto, nakupují v Penny marketu a v chaloupce topí nejen dřevem, ale i plynem. Jejich ekologickou stopu snížilo to, že nechali chaloupku v původním stavu (žádný materiál a energie na úpravy a přestavby), ale zvyšuje ji fakt, že mají tři děti. Jakkoli bychom si všichni přáli, aby v Čechách bylo dětí víc, z globálního hlediska je přece jen lepší spokojit se se dvěma vlastními a k tomu se spíš snažit pomáhat nějakým jiným, opravdu potřebným dětem.