Praga mysteriosa - Staroměstské náměstí (Milan Špůrek - ukázka z knihy)
Archeologické průzkumy posledních let naznačují, že osídlení staroměstského prostoru je o něco mladší než malostranské, pravděpodobně proto, že nízko položený terén Staroměstského náměstí byl často zaplavován vodou z rozvodněné Vltavy.
Jádrem zdejšího pravobřežního osídlení byla v 10. století trhová osada v místech dnešní Široké ulice, kudy vedla cesta od Karlína Klimentskou ulicí, Haštalskou a Kozí až k Rudolfinu, kde se rozdvojila: jedna cesta pokračovala dál přes řeku k Malostranskému tržišti, druhá k Vyšehradu.
Když se začaly ve 30. letech 13. století za vlády Václava I. stavět hradby, přesunulo se tržiště ze Široké směrem k Ungeltu a odtud pak směřovala hlavní cesta přímo k nově postavenému Judi-tinu mostu. Tak vzniklo důležité centrum – dnešní Staroměstské náměstí, postupně obestavěné kamennými domy s více než dvěma desítkami kostelů. Když byly kolem roku 1250 dokončeny hradby, čítala rozloha Starého Města na 140 ha celkové plochy a od 80. let 13. století se do staroměstského okruhu začlenilo také do té doby samostatné Havelské město. Starému Městu se začalo říkat Větší Město pražské, na rozdíl od Menšího Města pražského – Malé Strany. Staré Město bylo bohaté. Svědčí o tom mimo jiné i to, že si mohlo dovolit v 80. letech 13. století jako prevenci proti povodním zvednout terén pomocí navážky o 2 až 3 m, takže se starší domy ocitly zapuštěné pod jeho dnešní úrovní a teprve novodobá archeologie je odkrývá.
K základnímu půdorysnému středověkému rozvrhu přispívala následující staletí pokaždé tak zásadním způsobem, že si těžko můžeme představit úplnější přehled uměleckých slohů a stylů soustředěných do jednoho místa. Tak například severní strana náměstí naproti baroknímu kostelu sv. Mikuláše je převážně dílem historisujících úprav, které následovaly po asanaci 1893. Raně barokní architektura bývalého kláštera paulánů od architekta Domenica Canevalle tuto frontu uzavírá. Východní straně náměstí dominuje v pohusitské době druhý hlavní pražský chrám, chrám Panny Marie před Týnem. Jeho západní průčelí se znaky parléřovské gotiky v plaménkových kružbách vysokého hrotitého okna pochází ze 60. let 14. století. Nad ním se zvedá gotický štít s pozlacenou Assumptou (za Jiřího z Poděbrad byl na jejím místě kalich, symbol utrakvismu). Před chrámem stojí farní Týnská škola s gotickým podloubím sklenutým křížovou klenbou. Výškově je ukončená obloučkovými štíty ve stylu benátské renesance ze 60. let 16. století. Je známo, že tu svého času učil Matěj Rejsek, jeden z hlavních architektů pozdně gotické Prahy, který se podílel i na dostavbě Týnského chrámu. Naproti na nároží je dům U Zvonu, vrcholová ukázka profánní gotické architektury. Sousedí s rokokově klasicistní fasádou paláce Golz-Kinských, jehož projekt od Kiliána Ignáce Dientzenhofera realizoval Anselmo Lurago. Vedle stojící rohový dům, s průčelím věrně opisujícím tvarosloví paláce Golz-Kinských, je cenným příkladem raného pražského pseudorokoka.
Na jižní straně Staroměstského náměstí jsou domy řazené v těsném sledu vedle sebe, což odpovídá středověké úzké parcelaci. Také jádra těchto domů si uchovávají středověký charakter, jak nejlépe dosvědčuje síťová pozdně gotická klenba v průjezdu domu U Bílého koníčka na rohu Melantrichovy ulice s datem a autorským nápisem Matěje Rejska ve svorníku. Štíty těchto domů jsou však vesměs barokní, klasicistní nebo dokonce novobarokní. Na opačné straně této jižní fronty, při ústí Celetné ulice, stojí dům U jednorožce s raně renesančním portálem, patrně dílem z okruhu Benedikta Rejta, jenž svými ostře zalamovanými hranami portiku představuje jeden z možných inspiračních zdrojů českého kubismu. V podobném výčtu stylových proměn bychom zde mohli nadlouho pokračovat.
Dnešní stylizovaný kovový poledník, který v minulosti určoval čas Pražanů, směřuje k místu, rovněž označenému v dlažbě, kde kdysi stál původní gnómon v podobě raně barokního Mariánského sloupu z roku 1650. Z řady pražských mariánských sloupů, umisťovaných zpravidla doprostřed náměstí, byl staroměstský sloup nejstarší. 3. 11. 1918 byl však barbarsky stržen. Podobný vandalismus zlikvidoval zhruba o půlstoletí dříve (1862) nedalekou Krocínovu kašnu, umístěnou mezi staroměstským sloupem a pozdějším secesním Husovým pomníkem od Ladislava Šalouna. Ztráta je to o to větší, že Krocínova kašna měla vedle své výtvarné hodnoty také hodnotu pozoruhodné technické památky, protože byla součástí pražského vodovodního systému, zásobujícího Pražany pitnou vodou. Pocházela z let 1591–1592 a byla vytesána z červeného mramoru. Fragmenty obou poničených památek, sloupu i kašny, jsou dnes uloženy v lapidáriu Národního muzea a my si můžeme jejich malebnou konfiguraci připomenout například prostřednictvím reprodukovaného dobového obrazu Rudolfa Alta z roku 1856.
Archiv, časopis Krásná 2011
