Poslankyně a redaktorka Betty Karpíšková
„Jak prosté, libozvučné jsou její věty, jaká jadrná čeština z nich mluví. Je to stejná kultivovanost, jaká byla i v jejím projevu hlasovém, v celém držení těla, ve styku s lidmi. Byla vzorem toho nejvyššího, čeho může žena dosáhnout na poli rozumovém a mravním.“ Lépe to snad filozofka Jiřina Popelová nemohla vyjádřit. Mluvila o Betty Karpíškové (14. 6. 1882 až 31. 10. 1942), narozené ve znamení Blíženců.
Žena se základním vzděláním a manželka typografa se v časech mezi válkami neztratila mezi osvědčenými poslaneckými harcovníky: Kramářem, Švehlou, Klofáčem a dalšími. V Rudolfinu, kde měla sněmovna z nedostatku jiných budov svůj stánek, tato místopředsedkyně sociálně demokratické strany před nimi stála jako rovná s rovným, která „myslí jasně a kritizuje věcně“ a hodlá „svým ženstvím mírnit protivy“. Ženy v parlamentu byly žhavou novinkou. Bývalo jich po volbách osm až dvanáct, nic moc.
Redaktorka Ženských novin
Účinkování Betty Karpíškové v poslaneckých lavicích předcházel tu a tam článek v předválečném Ženském listu Karly Máchové a veřejná aktivita na Chrudimsku. V roce 1919 přešla od plotny do odboru sociální péče v Kolíně. „Je třeba peněz a zase peněz,“ myslela na hmotnou stránku věci, ale nevytratila se jí duše: „Musí se zde pracovat s kusem dobrého srdce.“ Zařekla se, že bude sestrou bosých matek a patronkou dětí žadonících o lístek na oběd ve vyvařovně pro chudé. Válka přivedla Evropu na mizinu.
V roce 1920 Betty Karpíšková uspěla ve volbách, za rok se ujala Ženských novin a v obou rolích vydržela až do hořkého konce roku 1938. Z jejích glos a komentářů, otiskovaných týden co týden, vystupuje víra, že vývoj jde doleva. „Podrobila jsem kritice různé nedostatky v republice. Učinila jsem tak jako ten, kdo miluje a přál by si viděti věci i poměry lepší, a nikoli jako ten, jehož kritika prýští z nenávisti k tomuto státu a je živena zaujatostí.“ Odsuzovala Řím a radikální programy komunistů. Uctívala T. G. Masaryka, ale vadilo jí, že textilačky nemají jesle pro nejmenší, že si služky mohou oddychnout sotva v neděli odpoledne, že „matky stěží mohou dopřát dítěti houstičku do školy, a nikdo se nestará, aby se to sousto pro dítě zvětšilo a zlevnilo“. Socialismus, jedině socialismus je správným lékem na podobné neduhy. Konečně stejné ideje za první republiky silně lomcovaly i řadami intelektuálů, kteří měli víc přečteno než skromná zástupkyně dělnic.
V jednom roce dvě děti
Do paměti žen, které se dočkaly slavného konce druhé světové války, se Betty Karpíšková zapsala mimo jiné bojem proti starým rakouským paragrafům o vyhnání plodu. Debata začala v roce 1920 a po celé téměř dvacetiletí se ve vlnách vracela.
Na počátku bylo slovo a sice slovo poslankyně Luisy Landové-Štychové. Navrhla legálnost umělého přerušení těhotenství vykonané lékařem do třetího měsíce na přání ženy. Všechny socialistické poslankyně se postavily na její stranu, také Betty Karpíšková. Když se jí později kolegyně ptaly, proč na změnu zákona vynaložila tolik energie, odpověděla, že se jí v jediném roce narodily dvě děti, první v lednu, druhou v prosinci. Cítila se ženami „vydanými na pospas mužově zvůli“. Sotva své ratolesti trochu odchovala, přitahovaly ji knihy a chtěla psát. Další kolébky by ji doma nepotěšily.
Hlavně však myslela na jiné matky: „Ona je to, která přejímá odpovědnost za život příštího člověka, svým tělem a krví dává mu růsti, svými bolestmi a nasazením vlastního života přivádí jej na svět. Společnost ji v této rodové činnosti dosud ničím nepodporuje,“ uvažovala v roce 1921.
Archiv, časopis Krásná 2007
