Paul Valéry: básník symbolů, autor citátů

Když si v internetovém vyhledávači naťukáte „Paul Valéry“, jako první se vám objeví tato stupidní a počítačově přeložená informace: Paul Valéry (30. října, 1871-20. července, 1945) byla Francouzština autor a básník Symbolist školy. Bydlet v Paříži od 1892 kupředu směřující, on produkoval nic pro dvacet-období roku, nakonec zaučovat jeho ticho 1917 s La Jeune Parque. Jeho zájmy byly široké, včetně matematiky, filozofie, umění a hudby, všichni který být odrážen v jeho souboru pracovat, který také zahrnoval prózu a drama.

To jistý český „maturitní“ portál je přesnější: Francouzský básník, esejista a dramatik. Abstraktní symbolista a novoklasicista. Autor metafyzických veršů, snažících se o harmonii a kladoucích důraz zejména na zvukovou podobu básní. Jeho intelektuální poezie je svým zdůrazněním racionálních momentů inspirace protipólem surrealismu. Důležité jsou i jeho eseje. Významně ovlivnil francouzskou literaturu v období mezi dvěma světovými válkami.

Ano, Paul Valéry zůstal „svůj“ ve chvíli, kdy evropskou poezií cloumaly dadaismus a surrealismus, což z jeho veršů učinilo odstrčenou symbolickou Popelku (přinášíme je v překladu málo známého génia české poezie Josefa Palivce). Ještě že nepsal jen verše ale i bonmoty. Ty zůstaly! Narodil se pod znamením Štíra.

Spí mezi růžemi

Spí mezi růžemi za šeptů před alkovnou,
kde hbitě smlouvají se stíny předsmrtné.
Když ptáci ztracení jí do prstenů klovnou,
tu slovo záhadné ret korál načrtne.

Nevnímá v daleku doznívat dávný květen
dob, jež se rozdaly, a hudbu bolavou,
když odkapává čas, a vítr plný fléten
rým lovčích rohů rvát neslyší nad hlavou.

Tam ladně podélnou nech echo uspat pannu,
ty, která tvárlivíš a měkneš nad lianu,
jež ťuká kývavě na oči pohřebené.

Ta růže loudavá a přec už blízko k tváři
vábivost záhybů už nerozežene,
jež dychtí potajmu být navštívena září.

Žár ve mně přebývá

Žár ve mně přebývá, zatímco chladně zřím
živelný život hřmít v bezvadném osvětlení...
Už nemohu mít rád, leda když jsem už zdřím,
milostný jeho akt, v němž čisté světlo pění.

Mé dni mi, když se tmí, dar zření vracejí;
po první chvilce snu, v němž trýzeň nezdřímne,
když i ta muka už se v červnu ztrácejí,
přicházejí mne žít a divně měří mne.

A zaplesají-li, tu echo, jež mne vzruší,
hodí jen mrtvého na tělesný můj břeh
a zvláštní pochybnost můj cizí smích v mé uši

mi vloží, v prázdnou ulitu jak mořský vzdech –
až na kraj zázraku, kdy se už nedotuší,
zda jsem či byl či spím či ještě bdím v své duši?

x x x

Vzpomínko! Hranice, zníž zlatý vítr věje,
mé masce purpur vlej, bych odpírala vždy
být jiná v plameni, než bývala jsem kdy...
Pojď, moje krvi, pojď, nach vdechni bledé chvíli,
již svatou dálavou blankyty přikrášlily
a vzdušná duha dne, jejž zbožňovala jsem!
Ten odbarvený dar přijď na mě sžehnout sem;
přijď, chci je poznati a zakřiknout, ať mine
to děcko bojácné, to ticho spoluvinné,
ten čirý nepokoj, jenž brouzdá po hájích...
a z prsou ledových ať hlas mi tryskne z nich:
jej snění milostná jen zdrsnit, zamžít mohou!
Už hledá ladná laň lovkyni lehkonohou...

Zda srdce opravdu už chtělo umdlíti?
Rci, brvo veliká, zda šla jsem pohřbíti
se v něze záludné, tvých hrozeb nedbající...
ó révo s úponky, jež bloudí po mém líci...
či ty... jež příze z brv a tenkých stonků tká,
ó šero, kde mdlou zář páž temná proniká...

Valéryho citáty: 

Člověk je absurdní tím, co hledá, je však velký tím, co nachází.

Velcí lidé umírají dvakrát; jednou jako lidé, podruhé jako velcí.

Každý začátek je následkem něčeho. Každý začátek něco ukončuje.

Každá myšlenka je výjimkou z pravidla nemyslet!

Bohužel, budoucnost už zdaleka není tím, čím bývala!

Nenávist slabochů není tak nebezpečná jako jejich přátelství.

Věda není nic než soubor pokusů, které se povedly.

Kompetentní je ten člověk, který se mýlí podle uznávaných pravidel.

Absolutnost lásky lze poznat podle trvalého nepokoje toho, kdo miluje.

Láska je jako měsíc. Když doroste, zmenšuje se.

Mějte ženu, která nevěří tomu, co vidí.

Historie je věda o tom, co se nikdy nestane dvakrát.

Všechno, co říkáš, říkáš o sobě - zejména, když mluvíš o jiných.

Ovládnout znamená přestat na to myslet.

Stane se Evropa tím, čím ve skutečnosti je: malým mysem asijské pevniny?

Když Bůh stvořil muže a uviděl, že není dost osamělý, přidal mu družku, aby svou samotu ještě více cítil.

 Archiv, časopis Krásná 2007