Papua- Nová Guinea: na návštěvě u divokých kmenů

Domorodci

Nedokážou si představit mrakodrapy a vysoké budovy ve městech, nerozumějí hodnotě peněz. Pěstují vanilku, z lesa si nosí bambus jako stavební či topný materiál, ženy připravují sago, hlavní pokrm dne.

Celé hodiny sekají do palmového stromu sekyrkou, aby z něj získaly dužinu. Tu pak namačkají do vaku a nechají proprat špinavou stojatou vodou, která je útočištěm mnoha komárů. Vak se několikrát ždímá a to, co zůstane, když odteče voda, je sago. Chutná strašně, ale domácí jsou na ně zvyklí. Sago se vaří na ohništích v chajdách a ani snahy misionářů zavést do vesnice pěstování ovoce a různých plodin neuspěly. Zvláštní, jak je zvyk silný. Papája roste na stromech spíše pro ptáky než pro lidi. Ti se o ni nezajímají. Zato oříšky, které se skrývají v oválné nafialovělé slupce, chutnají všem – dětem i dospělým. Pawajánci většinou chodí bez bot a jejich cesty do lesů jsou potěšením pro pijavice. Krémoví červíci se schovávají v bahně a s gustem se vrhnou na bosé tmavé nohy. I cesta k příbytku předků, jak lidé z Háje nazývají půlkruhovou chajdu na vysokých kůlech, vede královstvím pijavic. Bohužel styl předků dnes není v módě. Západní vliv přinesl jednodušší a bytelnější stavby a tradice jde stranou. V Háje žije již třicet let i pár misionářů z Británie.

Isa a Jack Douglasovi zde začali velmi skromně, časem si postavili domeček blízko řeky, vyrobili i malou vodní elektrárnu a zavedli si světlo a internet. Uprostřed džungle nevídaný úspěch a komfort. Jejich cílem je převést domorodce na křesťanskou víru. Ti by ale spíše než překlad bible potřebovali vzdělání ve zdravovědě, pěstování zemědělských plodin apod. Lidé tu žijí stále velmi divoce, umírají poměrně mladí a mají řadu nemocí. Jejich nezkrotnost je ale na druhou stranu vzrušující. Milovat se chodí tajně do hlubokého stromoví, aby byli daleko od vesnice. Pokud se jim narodí dvojčata, věří, že je to zlé znamení, smůla pro celou rodinu, a tak je raději zabijí. Mnozí jsou postiženi různými nemocemi, např. sloní chorobou, kterou způsobuje červ, jenž se dostane pod kůži a vyvolá velký otok, takže noha vypadá skutečně jako sloní. Isa se snaží domorodce naučit číst a psát, anglicky již hovoří – ostatně angličtina je na Papui oficiálním jazykem, používá se u vládních úřadů a také ve školství.

Vedle výuky a šíření základních hygienických zásad Isa občas nahrazuje lékaře, místní ženy se s ní radí o různých problémech. Manželská dvojice z Evropy pro ně představuje jakési spojení s okolním světem. Občas přiváží potraviny a potřebné předměty z Goroky, a pokud ne osobně, tak přes svého syna Davida, který pracuje u misionářů jako pilot. Celá rodina žije prakticky z podpory svého centra ve Velké Británii a příležitostných darů přes internet. Jejich přínos je především v oblasti vzdělání a materiální asistence, i když oni sami se chtějí pochlubit hlavně překladem bible do pawajánštiny a vůbec nechápou, že to není pro domorodce právě to nejlepší a vůbec ne prioritní. V jejich hlavách se promíchají tradiční mýty s křesťanským učením, které je jim vzdálené a těžko pochopitelné. Ise se nicméně podařilo poměrně úspěšně bojovat proti zabíjení dvojčat a tato pověra již ustupuje do pozadí.

Poslední kanibal ve vesnici

Západní svět ale přináší i negativní vlivy a dobré srdce vesničanů začínají pomalu kazit peníze. Místní přemýšlejí, jak vydělat na pěstování vanilky, jak vymámit příspěvky od turistů – třeba za fotografování stromového klokana, dokonce i suma za ubytování v místním velmi skrovném hostelu je poměrně vysoká a smlouvat se nedaří. Domorodci nedokážou pochopit, že ne každý turista je bohatým bělochem a že k získání financí je třeba vyvinout mnohé úsilí. Že by mohli cenu trochu snížit, to je pro ně nepochopitelné a raději nechají člověka spát venku na zemi, když již nemá čím zaplatit. Pojem peníze je pro ně velmi mlhavý. A tak jeden český zoolog, kterému došly prostředky, nakonec našel útočiště právě v Isině domku. I my jsme byli pozváni na večeři v téměř evropském stylu, což po třítýdenním putování Papuou se skromnou stravou byla úplná hostina. Žádné sago, ale brambory s masem a zeleninou. „Přijedu za tebou,“ šeptá mi tmavý vousáč, průvodce, který nás chce zavést za posledním lidojedem ve vesnici. „Peníze nejsou problém, mám jich spoustu, pracoval jsem v nedalekých zlatých dolech.“ Chudák snílek, z Háje se nikdy nedostal ven, o tom, jak to venku vypadá, nemá tušení. Možná je to pro něj ale lepší, protože domorodci jsou v dolech vykořisťováni a pracují v těžkých podmínkách.

Kanibal bydlí kousek od misionářů s mladou ženou a prasátky v jedné chajdě. Rozmarný stařík vzpomíná na poslední lidskou hostinu, kterou uspořádal v roce 1968. Tehdy si pochutnal na poražených nepřátelích a s masem do něj vstoupila i jejich síla. Boje mezi kmeny existují dodnes a kdo ví, co se stalo s tělem pilota, jehož letadlo havarovalo před rokem kdesi v kopcích. Divočina je neúprosná. Do Goroky se vracíme s Isou, chystá se na trh nakoupit sladké brambory, vepřové maso a také ovoce – marakužu, banány, papáju, cukrovou třtinu na žvýkání a možná i pohodlné volné místní šaty s pestrými vzory. Na festival bahenních mužů s námi už ale nepůjde, tak dlouho se zdržet nehodlá, „její věřící“ přece čekají. Tanec mužů pokrytých nánosy šedavé hlíny má tradici v legendě, podle níž byl kdysi místní kmen krutě poražen nepřáteli v boji. Aby se pomstil, natřeli si jeho bojovníci tělo bahnem, na prsty si nasadili dlouhé nehty z bambusu a na hlavu strašidelné masky. Takto „vyzbrojeni“ se vydali k nepřátelům a porazili je.

Lidé v jednotlivých částech Papuy si zdobí tvář podle příslušnosti ke kmenům různými barvami, péry, kančími kly apod. Jednou z hlavních atrakcí je festival Mt Haagen v srpnu každého roku, kde takto vyšňořené kmeny soutěží o nejlepší taneční výkon a masky, s čímž je spojena i finanční odměna. V okolí Haagenu se pěstuje na rozsáhlých plantážích káva a podél silnice z Haagenu do Goroky sbírají ženy lístky z čajovníků – dříve ručně, dnes za pomoci nůžek. Z Papuy pocházejí jedny z nejkvalitnějších druhů kávy a čaje. Svědčí jim klima a nadmořská výška. Dalším suvenýrem může být také zlato. V hlavním městě Port Moresby se prodávají šperky s lokálními motivy – maskami, bubny, ještěrkami, lenochody a rajskými ptáky. Vybírat je opravdu z čeho! Isa a Jack se vracejí zpět do Londýna. Finance na jejich pobyt byly vyčerpány, a tak odjíždějí domů – nabrat sil. Pokud bude dost zdrojů, možná se opět do Háje vrátí. Jejich domek zřejmě za tu dobu zchátrá, přestane fungovat i minielektrárna. Pro domorodce je to jako jiný svět. Nicméně i přes divokost a nepoddajnost zůstává Papua a její hrdí lidé hluboko v srdci všech, kdo ji navštívili.

Archvi, časopis Krásná, Fotografie: Pixabay