O škůdci jménem stereotyp
Ubíjí mě, jak se k sobě lidé chovají, co vše jsou si schopni provádět v honbě za mamonem a ovládnutím světa, jak má nebetyčná hloupost zelenou a zdravý selský rozum je v pozici ušlápnuté opozice, ne-li odboje. Jak nikdo nehodlá pochopit, že když vykope jednu jámu vedle druhé, odřízne se tím od ostatních a v závěru se do propasti, která se propojením všech jam vytvoří, sám zřítí.
Z nebe padají tisíce mrtvých ptáků, oceán vyplavuje tuny mrtvých ryb, počet včelstev rapidně klesá a my si dál hrajeme na slepou bábu. Každé ráno se stresovaní ženeme do zaměstnání, kde trávíme celé dny až do večera. Naši nadřízení nás s vidinou ekonomického růstu nutí ke stále vyšším výkonům. Ale jsou i jiná, významnější slova na „e“– ekologie, empatie, etika (etc). Většina z nás už ani neví, jak vypadá skutečný les, nikoli jen stromořadí v parku, západ slunce bez obrysu komínů a věží, praskající ohýnek pod hvězdnou klenbou noci. Nakupujeme, konzumujeme, plýtváme, exhalujeme, opíjíme se destiláty i opiáty. Skutečná setkávání jsme vyměnili za virtuální svět sociálních sítí. Proč se ale rozepisovat o tom, co většina z nás ví a o čem už mnohokrát četla?
Většina těch, kteří nás do této situace dostali, se snaží ovládat masy a vnucovat jim své představy a názory. Neměnnou pravdou však zůstává: každý vždy musí začít sám od sebe a nepodceňovat význam vlastního přístupu k věci tím, že jedinec nemůže nic změnit. Dovolím si připomenout pár jedinců – Hitler, Stalin, Bin Ladin. Když dokázal změnit „jedinec“ půlku světa v negativním slova smyslu, proč by to nešlo i opačně? K peklu, které se podle bájí nalézá hned pod našima nohama, jsme to měli vždycky blíž než do nebe. Možná proto mělo zlo pokaždé navrch. Po pravdě, to pravé peklo jsme si vytvořili nikoli pod zemí, ale na zemi my sami. Vypálili jsme bájný Eden jako kolonisté v Avataru pandorský prales a nebrali ohledy na ty, kteří chtějí žít v souladu s přírodou a vesmírem. Pocházíme z opic. Odjakživa jsme barbaři.
Za léta evoluce jsme ale snad už dál a já pevně věřím, že jedinců s pozitivním myšlením je v naší civilizaci víc než těch, jejichž základní pudy ušlapaly jakýkoli výhonek intelektu. Jde jen o to, abychom se spojili. Pro začátek stačí jen vědomí, že jsme, že nám jde o stejnou věc. Vzhledem k tomu, že v únoru začíná podle čínského kalendáře rok Králíka, který nám má do životů přinést klid a rozvahu, bylo by už načase s tím něco udělat.
A jak vlastně začít od sebe? Jak nešířit negaci a nepodléhat stereotypní stádní hysterii? Pokusím se na vlastním příkladu: stačí pochopit, že není ušlechtilejšího citu v tomto koutku vesmíru než láska. A proto když můj partner omylem rozbije drahou vázu, je na prvním místě starost, jestli se nepořezal. Je to jen kus vypálené hlíny a té budu mít nad sebou, až skončí můj život, dost. Když po dvouhodinové přípravě ingrediencí spálí jídlo, které se tak musí vyhodit, je to důvod k tomu ho utěšit než po sobě řvát a vyčíslovat, že jsme se za to mohli najíst v restauraci.
Že namísto přetopeného a přesvíceného, draze zařízeného bytu nám stačí 2 + kk s výhledem do zeleně, dobrými sousedy a zařízením, které opravdu využijeme a které v případě dalšího stěhování můžeme v bytě přenechat dalším nájemníkům. Že rozdělování odpadu do čtyř košů na papír, sklo, plasty a biomasu nás nenutí tak často běhat k popelnici, a navíc to v člověku budí pocit zodpovědnosti za planetu (i když pak přijede jeden náklaďák a obsah modrého, žlutého i zeleného kontejneru vysype na jednu korbu). Že svátky, narozeniny, Vánoce jsou daleko krásnější, když je prožíváte se svými blízkými a podarujete je vlastnoručně vyrobeným, uvařeným či upečeným dárkem než s prezenty za tisíce a stoly prohýbajícími se pod kily žluknoucí majonézy a tuků. Že jezdit vlakem, byť je o víc než polovinu dražší, je příjemnější a ekologičtější než autobusem či autem. Že krásnou dovolenou je možné prožít i v Jizerkách, a nejen u moře. Stejně jde především o to, s kým ji trávíte. Že ruku přátelům nepodáte přes SMS, MMS, Skype, e-mail, Facebook a další elektronické vymoženosti. Že úsměv a dobrá nálada dokážou šedivý svět kolem vás proměnit v barevnější.
Že procházky krajinou vás osvěží víc než pár piv v začouzeném baru. Že film na dévédéčku, který si spolu vyberete, je lepší než sledování toho, co vám vybrali v televizi. Že sdílení, pochopení, vnímání, otevření se, upřímnost, něha, věrnost… Těch krásných, přirozených, hodnotných a kreativních ŽE je nekonečná spousta. Stačí tak málo, znovu je oprášit jako zapomenutou gramofonovou desku. Ačkoli MONO je v muzice méně než STEREO, MONOgamie je rozhodně víc než STEREOtyp.
Archiv, časopis Krásná 2011
