Michal Komárek - Musím se vyrovnávat s netrpělivostí
„Greenpeace vždy patřili mezi moje oblíbence – zabývají se podstatnými věcmi a dělají to sympatickým způsobem. Ale nakonec mě do Greenpeace přivedl docela normální konkurz. Na podzim minulého roku jsem se rozhodl skončit v médiích, kde jsem pracoval dvanáct let. Tentokrát jsem prostě vzal vážněji než dříve úvahu, že bych mohl a měl dělat ještě něco podstatnějšího než profesionálního novináře. A právě v té době jsem objevil inzerát Greenpeace. Přihlásil jsem se do konkurzu na programového ředitele a sympatie byly naštěstí vzájemné,“ říká Michal Komárek, který se živil i jako „profesionální filozof“ a učitel.
Co pro vás znamená práce programového ředitele české pobočky?
No, říci, že to znamená setkání s mnoha zajímavými lidmi, zní jako úděsné klišé. Takže práce programového ředitele české pobočky pro mě mimo jiné znamená možnost podívat se, jak tahle kultovní organizace funguje zevnitř, a vyzkoušet si, zda jsem schopen to fungování ovlivnit a nějak smysluplně k němu přispět.
Čeho byste chtěl dosáhnout?
V Greenpeace chci dosáhnout toho, aby lidé v Česku začali brát tuto organizaci a témata, kterými se zabývá, stejně vážně jako třeba v Německu, Rakousku, Británii… Zatím tady stále hodně přežívá pocit, že Greenpeace a další „zelené“ nevládky jsou „ekoteroristé“, fanatici, ideologové a že nenabízejí žádný věcný program. Chci, aby bylo jasno, že nejsme žádná fanatická zelená sekta, žádné náboženské hnutí, ale že máme argumenty a zkušenosti, které jsou důležité při diskusi o řešení podstatných problémů současnosti.
Čím se nyní vaše pobočka zabývá, co je její prioritou?
Když nebudu zabíhat do detailů, tak se zabýváme tím, abychom lidi v Česku – politiky, manažery, veřejnost jako takovou – přesvědčili o tom, že má smysl brát vážně takové věci jako klimatické změny nebo množství jedovatých látek, které neustále vršíme kolem sebe. Že je možné, aby se tato civilizace chovala rozumněji, a přitom to neznamená „návrat na stromy“. Že existují řešení, která jsou zároveň ekologická i ekonomická. A navíc dostupná už nyní. Konkrétně vedeme klimatickou a energetickou kampaň, toxickou kampaň a podílíme se na celosvětových kampaních, například na záchranu deštných pralesů.
Co vám přináší radost?
Radost v práci mi přináší v podstatě vše, protože mě ta práce baví. Je to celek, patří do něj konflikty a neúspěchy stejně jako skvělá věcná diskuse a úspěch. Radost mimo práci bych rozdělil na radost s malým „r“ a s velkým „R“. Pokud jde o malé „r“ – je toho spousta, třeba i kýčovitý pohled na hory, kniha, komická scéna… Velké „R“ je vzácné a vázané pochopitelně především na moje nejdůležitější lidi.
Jak si dobíjíte energii?
Dobíjení energie je velký boj, jehož rozuzlení mimo jiné závisí na tom, nakolik je energie vybitá a jaká je energetická bilance partnerky. Takže je tu pestrá škála od celodenního ležení s knihou – což musím přiznat je velmi oblíbená varianta – až třeba po celodenní výlet na běžkách nebo brutálně ambiciózní utkání ve squashi.
Co jste musel ve svém životě překonat?
Jedna z prvních velkých věcí, se kterou jsem se musel vyrovnávat, bylo poznání, že nejsem geniální básník. Šlo to ztuha, ale věřím, že to mám už víceméně za sebou. A pak je tu celá řada věcí, se kterými se musím vyrovnávat stále. Například s netrpělivostí. A myslím, že to souvisí trochu i právě s tím kdysi velmi silným přimknutím k poezii a trochu k mystice. Jde o to, že stále mívám pocit, že věci se dějí a rozhodují ihned, celé najednou, v okamžiku, ve formátu „buď–anebo“, že jakákoli postupnost, zprostředkování jsou jen ztrátou času a zbytečným komplikováním něčeho zřejmého. Tohle překonávání má svoji silnou a atraktivní stránku: učit se trpělivosti a dosáhnout v tom byť dílčích výsledků přináší až mystické vytržení.
Archiv, časopis Krásná, 2011
