Marie Provazníková - byla pro sokolky „náčelničkou“

V časopise Sokol z přelomu století si pisatelky naříkaly, že ženy v tělocvičnách se nemohou samy ani rozhodnout, jestli budou komíhat na kruzích nebo metat kotrmelce. Jejich cvičební hodiny vedli muži. Sokolové měli za to, že jen muž je povolán k tomu, aby určoval, co je dámské fyzičce ku prospěchu. Podle toho jejich tělocvik vypadal. Místo ladnosti síla, místo půvabu vojenský pochod. Psychika něžného pohlaví trpěla. Ženy se dočkaly své první náčelnice Milady Malé až v roce 1919. Po ní následovala slavná, téměř dvacetiletá éra Marie Provazníkové. V sokolské hierarchii postupovala rychle. Od náčelnice v Karlíně v pouhých šestadvaceti letech se za tři roky vyhoupla k náčelnictví žen a v roce 1931 k náčelnictví Československé obce sokolské.

Dvakrát na Minervě

Marie se narodila v pražském předměstí Karlíně. Právě se tam začal rozmáhat průmysl a přibývat obyvatel. Ve vážené rodině inženýra vyrůstala jako nejstarší ze čtyř dětí. Rozšafně se motala kolem mladších sourozenců, velela jejich hrám a sestersky se s nimi dělila o každý kousek cukroví. Po otci zdědila technické nadání a studiem na dívčím gymnáziu Minerva získala vzdělání múzické. Když v primě roku 1902 začala slabikovat Homéra, ještě ji nenapadlo, že v rytmu jeho hexametrů, raz dva, raz dva, budou před ní jednou pochodovat tisíce sokolek.

Učila se lehce. „Škole cele oddaná, v sextě náhle odtrhla své zájmy od školy a přešla urputně do jiného světa: přišlo jaro a s ním mládenec,“ shovívavě formulovala její náhlý odchod z gymnázia třídní profesorka Albína Honzáková. Marie se totiž vdala a povila dceru Alenku. Manželství jí asi nepřineslo to pravé štěstí. Její kamarádka psala o kalvárii, kterou si „Kála“ musela projít. Přezdívka vznikla od jejího rodného příjmení Kaloušová. S batoletem u nohou se pak mladá matka znovu rozhlížela po světě, tentokráte bez růžových brýlí. 

Učitelkou tělocviku

V Sokole zaslechla, že Univerzita Karlova vede Vzdělávací kurzy pro učitelství tělocviku na středních školách. To už jí bylo jasné, že si s domácností nevystačí. K životu potřebovala pohyb a lidi. Tak tedy hurá na univerzitu, kde taky může švihat na bradlech a běhat s míčem! Jenže bez maturity? Pokorně se vrátila na Minervu a požádala o externí studium. Ředitel vytáhl z přihrádky řeckého básníka v originále. Čtení se prý zapomene nejdřív. Dopadla dobře, stejně jako u zkoušky dospělosti v červenci 1914. Řečtinářka ji pochválila, má prý lepší znalosti než řádné maturantky.

Univerzitu pak vzala hopem. Na teorii chodila do Opletalovy ulice, na praxi do tělocvičny chlapecké reálky v Ječné ulici. Díky své sokolské minulosti zvládla dva roky za jeden včetně státnic. S nejnovějším lejstrem v ruce ji pak do své náruče už potřetí pojala Minerva. Matka s dítětem a paní profesorka, navíc tělesné výchovy, to vzbuzovalo zvědavost i pochybnosti. Její první septimánky si myslely: nic nedovede, nebudeme se převlékat do cvičebního úboru. Profesorka vytáhla notes a zkoušela. Příště si své pohrdání odpustily. Dvě z nich se pak po jejím vzoru také staly profesorkami tělocviku.

Podmanila si sletovou plochu

Vrátíme-li se k hořekování nad tím, že v Sokole hrály ženy druhé housle, pak k největším zásluhám Provazníkové patřilo, že kvalitou prosadila v sokolské obci rovnoprávnost ženských složek. Cvičení s kužely v roce 1932 diváci na Strahově sledovali se zatajeným dechem. Na náčelnickém můstku poprvé stála Marie. Hudba dozněla, lidé tleskali, mávali kapesníky a klobouky, plakali dojetím. Obdivovali ladnost, rytmiku, šarm, národní svéráz a náročné přesuny žen. Prezident Masaryk pozval náčelnici do své lóže a osobně ji pochválil. 

Slety, to byla velkolepá podívaná. Neznámá dívka začínala na malé vísce a končila jako klas v ohromném lánu obilí. Vlnil se přesně tak, jak o tom náčelnice v dlouhých měsících snila, nejdříve nad papírem, pak při instruktážích a zkouškách. Veškerou tu ohromou práci – a nehonorovanou, nutno zdůraznit – plnila vedle své kantořiny, v duchu Tyršova hesla: „Ni zisk, ni slávu.“ Její dcera zatím pilně studovala a odpromovala na lékařské fakultě. Pro mezinárodní závody žen v tělocviku, které se skládaly z nářadí, prostných a hromadného vystoupení, vypracovala Provazníková soutěžní řád. Ovšem – šlo o to, aby byl také přijat na mezinárodním fóru. Skvělým řečnickým výkonem v němčině a ve francouzštině to dokázala.

Aby nám zůstala krásná vzpomínka

Po mohutném Reji v podání třiceti tisíců žen na památném X. všesokolském sletu 1938 se Evropou prohnala ničivá válka. Tím pečlivěji se Marie připravovala na XI. všesokolský slet. Myslela jako vždy na každou maličkost. V zásobování vládl lístkový systém. Jakpak pohostíme cizinu? Potřebujeme zahraniční hosty, tisíce turistů, kteří přinesou do republiky tolik potřebné valuty. Na podzim 1947 v časopise Vlasta navrhla, aby každý měsíc sokolky odevzdaly ústředí ústřižek po sto gramech masa, mouky a tuku. Sokol je předá ministerstvu zásobování, potraviny se pomalu a bezbolestně nastřádají a při sletových dnech tu Američané nechají dolary. Ekonomice to pomůže. S únorem 1948 vtrhly do příprav starosti jiného druhu. Marie vzpomínala: „Stačilo pár dní nové vlády, aby bylo jasno, že nastává konec Sokola… A přece jsme se rozhodli slet dokončit, už proto, aby nebyly zmařeny všechny oběti a úsilí již vynaložené a abychom se ještě sešli, byť jen pro rozloučení. A aby nám a zejména mládeži zůstala na Sokol vzpomínka co nejkrásnější.“ 

"Chcete opakovat? Chceme!“

Slet se konal. V závěrečném vystoupení žen s kužely silně pršelo. Cvičenky byly promoklé, zkřehlé chladem, halenky se lepily na kůži, sukně plihly. Ve vzduchu visela otázka: Kdy se zase sejdeme? A co bude mezi tím? Cvičení skončilo. Po vteřinách hrobového ticha se zvedla bouře potlesku. Davy se nehnuly z míst: „Opakovat!“ Za jedenáct sletů se něco takového nestalo. Náčelnice znejistěla. Pak zvolala do mikrofonu: „Chcete opakovat?“ Zdola zaburácelo: „Chceme!“ Kdo to nadšení zažil, nikdy nezapomněl: „To nebylo obyčejné cvičení, to byla bohoslužba.“

Rudé právo posléze napsalo, že provokativní sokolové, jejichž smutnou hrdinkou byla náčelnice Provazníková, se postarali o to, aby vykopali hrob Československé obci sokolské, pod jejímž štítem se mělo tělovýchovné hnutí sjednotit. Proč by je Marie chtěla sjednocovat, když po demokracii bylo veta? Kdysi na Minervě sedávala ve třídě s Olgou Masarykovou, vyznávala demokracii T. G. Masaryka a její sestra Jarmila Kaloušová byla léta prezidentovou asistentkou. Spisovateli Františku Kožíkovi se svěřila: „Chtěla bych, aby raději Sokol zakázali a zrušili, než by tu nádhernou myšlenku nějak zneuctili a pošpinili.“ Sokol neztělesňoval jen pohyb a zdatnost. Znamenal také dobrovolnou kázeň, duchovní svěžest, mravnost. Každý sokol a sokolka odmalička věděli, že jejich svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhých. 

Odletěla na poslední chvíli

Se Sokolem se rovněž závodilo v lyžování, bruslení, plavání, lehké atletice a gymnastice. Po sletu čekal tedy na Marii další velký svátek – letní olympiáda v Londýně. Sokolky nacvičily povinné a volné sestavy na kruzích, na koni na šíř s madlem, na kladině, prostná a společné vystoupení s kužely, vše s novými, náročnějšími a nápaditými prvky. Dopoledne 3. srpna 1948 nastoupily se svou vedoucí Vlastou Děkanovou, stříbrnou z Berlína 1936, do letadla. Jejich náčelnička zůstala doma, neobdržela pas. Požádala tedy o něj jako místopředsedkyně FIG – Mezinárodní tělovýchovné federace. Dostala ho pouhých dvacet čtyři hodin před závodem gymnastek. Toho dne do Londýna už nic neletělo. Britský konzul však zařídil přistání neohlášeného cizího stroje, Marie v Ruzyni nastoupila a zmizela v oblacích. S napětím druhý den sledovala výkon našich gymnastek. Nezačaly nejlíp, ale postupně se vyhouply do čela. Společná prostná, to už byl pohybový koncert. Přivezly domů zlato!

Náčelnicí do devadesáti

Gymnastky se vrátily ověnčené slávou, ale bez své milované náčelničky. Ministr spravedlnosti Alexej Čepička zuřil a prohlásil, že tu „bábu Provazníkovou“ měl nechat zatknout už v únoru, a ne si ji nechat upláchnout před nosem. Ještě v Londýně Marie přijala nabídku univerzity z New Jersey na vyučování tělesné výchovy. Exil v jejím věku rozhodně nebyla žádná legrace. Pamětnice, která ji znala už z Minerviných dob, soudila, že kdyby zůstala, dopadla by jako Milada Horáková. V Americe naštěstí měla již svou rodinu s desetiletou vnučkou. Sokol neopustila. Hlavně se věnovala dvěma organizacím – Čs. sokolu v zahraničí a Americké obci sokolské, vedla několik cvičitelských škol a pomáhala organizovat slety. V mnoha zemích se jí dostalo vysokých poct. Například Francie jí udělila Řád čestné legie, který se cizincům uděluje jen velmi zřídka – zejména ženám. Díky Marii Provazníkové Sokol přetrval. Byla jeho náčelnicí až do svých devadesáti let.

Archiv, časopis Krásná 2012