Libuše Čiháková – Náhoda na druhou

Libuše Čiháková – Náhoda na druhou

Libuše Čiháková – Náhoda na druhou

Telefon vyzváněl jako zběsilý.
„Langová,“ ohlásila jsem se.
„To je paní Zuzana Langová, rozená Peterková?“
„U telefonu.“
„Zuzanko, jsi to opravdu ty?“
„Jo,“ řekla jsem netrpělivě. „Narodila jsem se své vlastní matce, číslo bot 25, chrup celkem v pořádku až na čtyřku vlevo.“

Náhoda na druhou

Telefon vyzváněl jako zběsilý.
„Langová,“ ohlásila jsem se.
„To je paní Zuzana Langová, rozená Peterková?“
„U telefonu.“
„Zuzanko, jsi to opravdu ty?“
„Jo,“ řekla jsem netrpělivě. „Narodila jsem se své vlastní matce, číslo bot 25, chrup celkem v pořádku až na čtyřku vlevo.“
„Promiň,“ přerušil mě, „tady je Petr Moravec. Doktor Petr Moravec.“
„Moment.“ Moravec, Moravec, šeptala jsem to jméno jako zaklínadlo, ale nic. Naprostá tma.
„Hradec Králové, gymnázium proti zdravotce,“ pomáhal mi a najednou se to objevilo. Modré oči, rozesmátá ústa, samá ruka, samá noha.
„Petře,“ vyhrkla jsem. „Je to možný?“ Zase mi bylo šestnáct, střapatá hlava, pusu od ucha k uchu, pohár za první místo ve volejbale. Ach jo, šerý dávnověk.
„Zuzanko,“ zašeptalo to na druhém konci. „Můžeš mluvit?“
„Proč bych nemohla?“, řekla jsem udivené a naznačovala rukou manželovi, aby zavřel okno, že špatně slyším.
„Chtěl bych tě vidět.“ Hlas v telefonu zeslábl.
Já slepice!
„Pane Novák,“ přiškrtila jsem sluchátko, „zavolejte mi zítra do práce, pokusím se pro vás něco udělat.“
Samotnou mě překvapilo, proč jsem na tu hru přistoupila, nevím, nevěděla jsem to, ani když jsem na tu schůzku šla.

„Hezčí než za mlada,“ stiskl mi Petr pevně ruku.
„Taky ti to sluší,“ pípla jsem. A hudba tiše hrála, malá kavárnička tonula v přítmí.
„Petře, ale na rovinu, co mi vlastně chceš?“ vypálila jsem z nebezpečné blízkosti.
„To víš, děvče,“ nerad odtrhl pohled od mého výstřihu. „Stará láska nerezaví…“
„Nelži!“ přerušila jsem jeho duchaplnost. Provinile se usmál.
„No, párkrát jsem tě zahlédl a nebezpečně ti to slušelo,“ připustil nerad. Aha a byla jsem doma.
„Stejně mě moc mrzí, že ses mně tenkrát někam ztratila.“
„Jo, tak já jsem se ti ztratila?“ opáčila jsem dotčeně. „Zmizel jsi v Praze a na holku z vesnice sis ani nevzpomněl.“
„Ale vzpomněl, děvče, vzpomněl,“ povzdechl si. „Jenže to už jsi byla vdaná.“
„Byla jsi manželovi někdy nevěrná?“
„Nebyla,“ vyhrkla jsem bleskově a vzápětí se proklínala, jaká jsem to husa.
„Tak dneska budeš, dneska tě jen tak nepustím.“ Popadl mě za ruce a proměnil se v hypnotizéra. Pobaveně jsem se mu dívala do očí.
Méně jsem se již bavila na zpáteční cestě, a když nečekaně zabrzdil poblíž lesa, smích mě přešel úplně.
„Neopovaž se na mě sáhnout!“ řekla jsem výhružně a zaujala obrannou pozici.
„Zuzanko, víš co mi dalo práce, než jsem se k tobě prodral,“ zaprosil a současně zaútočil. První facka nepomohla, druhá také ne a až ta třetí ho vrátila na zem.
Zbytek cesty jsme jeli mlčky. „Odpusť mi, Zuzko,“ řekl na rozloučenou. Beze slova jsem vystoupila a prudce bouchla dvířky od auta. Ale to jsem neměla dělat. Zády mi projela taková bolest, až se mi zatmělo před očima.
„Co je?“ zeptal se manžel, když jsem se celá pokroucená připlížila domů.
„Co by bylo,“ řekla jsem. Ale bylo.
Ráno, když jsem otevřela dveře ordinace, ztuhla jsem hned na prahu.
„Zablokovaná páteř,“ konstatoval Petr a pobaveně mě od stolu pozoroval.
„To vím i bez tebe,“ sykla jsem bolestí, pořád ještě s pusou dokořán.
„Polož se na záda a v ničem mi neodporuj!“
„To tak,“ naježila jsem se, ale vzápětí jsem poslechla.

„Zapomněl jsem ti včera říci,“ ušklíbl se, „že tu dočasně budu zastupovat závodního lékaře.“ Pečlivě mi při tom zkoumal záda.
„Gaunere,“ ulevila jsem si. Uchichtl se, přitiskl mě k pohovce a nelidským trhnutím hlavy mě snad o ni připravil. Zařvala jsem jako tygr, současně se moje pravá noha vymrštila a nabrala pana doktora rovnou mezi oči.
„Promiň,“ zaprosila jsem, když jeho nos začal nabírat podivnou barvu i tvar. „Já nechtěla…“
„Můžeš jít,“ přerušil mě a vypadal jako holub bublák.
„Nemůžu,“ pípla jsem. „Zapomněla jsem ti včera říci, že tu budu zastupovat sestru Hájkovou.“
Civěl na mne jako na praještěra, ale to už tu bylo první zaklepání.
„Ring volný?“ zavtipkoval ve dveřích pacient a vůbec netušil, jak blízko je pravdě.

Archiv, časopis Krásná 2007

Pel-mel
Má Madeleine Hledači Kamene mudrců

Žádné komentáře

Přidat komentář