Krásný podzim - rovnodennost
Do minulosti už vstoupila doba největší slávy, kdy Slunce procházelo nejvyšším bodem letního slunovratu a den trval nejdéle. Nyní den po dni klesá a zastaví se až na místě nejhlubšího útlumu a nejdelší noci, v bodě zimního slunovratu. Uprostřed mezi těmito krajními polohami nastává podzimní rovnodennost. Tehdy Slunce prochází nebeským rovníkem, délka noci se vyrovná délce dne, nastává podzimní rovnodennost a začíná astronomický podzim.
Víme, že Země se při svém oběhu kolem Slunce otáčí kolem osy, která probíhá šikmo, je nakloněná. Proto se na naší planetě střídají roční doby, doprovázené důvěrně známými proměnami přírody. Zeptali jste se však někdy sami sebe, proč je osa naší Země nakloněná? Chceme-li odpovědět na tuto otázku, musíme se ponořit do hlubin času, do počátků sluneční soustavy, někdy před 4 miliardami 550 miliony lety. V té době byla budoucí sluneční soustava plochým diskem z prachových částeček a plynu, v jehož středu zářilo vznikající Slunce.
Postupným spojováním a srážením menších tělísek tohoto oblaku ve větší se tvořila stále rozměrnější tělesa, až po 100 milionech let vznikli ve vnitřní části soustavy předchůdci dnešních planet. Kolem mladého Slunce obíhala i budoucí Země, která na počátku své historie zakusila desítky ohromných srážek. Tělesa, která se s ní tehdy srazila, se stala její součástí. A přece měla nastat ještě jedna, poslední katastrofa této mohutnosti, taková, bez níž by Země nebyla tou planetou, kterou známe.
Na podobné dráze kroužilo okolo Slunce ještě jedno těleso velké asi jako současný Mars, o hmotnosti zhruba 14 procent Prazemě. Dostalo i jméno – Théia. Postupně se blížilo, až došlo k nevyhnutelnému: obě tělesa na sebe šikmo narazila. Horniny obou planet se nárazem roztříštily, většinou se však roztavily a tělesa splynula v jediné. Prazemě se spojila s Théiou a teprve tehdy se stala Zemí. Při srážce byl současně do okolního prostoru vymrštěn proud úlomků z Théie a z malé části Země. Postupným spojováním této tříště na oběžné dráze kolem Země vzniklo další těleso. Země tak získala Měsíc. Osa naší planety se srážkou s Théiou naklonila a tento sklon si zachovala dodnes. Měsíc totiž svým gravitačním vlivem rotaci Země stabilizoval. Tyto ustálené poměry pak přispěly k tomu, že se naše planeta v dalším vývoji stala matkou života, stala se světem, který důvěrně známe. A my si při zpětném pohledu na celý tento sled událostí uvědomujeme, že ve vesmíru zdaleka není každá katastrofa pouze zničující, některé dokážou být neuvěřitelně tvořivé…
Podzimní souhvězdí
Jasné letní noci skončily, noci se prodlužují a poskytují více příležitosti k pozorování všeho, co noční hvězdné nebe nabízí. Večer ještě na západě spatříme jako pozdrav uplynulého léta tři jasné hvězdy, tvořící letní trojúhelník: nejjasnější je jasná modrobílá Vega v souhvězdí Lyry, blíž k nadhlavníku svítí Deneb, který představuje ocas Labutě. Nejníž pak září Altair v hlavě souhvězdí Orla. Těmito hvězdami protéká západní široká část Mléčné dráhy, která odtud stoupá k zenitu a dále sestupuje k východu jako klenutí vesmírného mostu. Tam již potkává jasné zimní hvězdy. Nejvýše najdeme nápadnou žlutavou Capellu, vlevo dole od ní spatříme slabší Aldebaran ze souhvězdí Býka a přímo u východního obzoru rozeznáme typické seskupení hvězd Oriona.
Uprostřed hvězdného obdélníku, který představuje tělo, vyhledáme nezaměnitelnou řádku tří hvězd – Orionův pás. Mléčnou dráhu pozorujeme jen za bezměsíčných nocí. Jindy se naopak potěšíme měsíčním srpkem nebo úplňkem Měsíce. V anglickém farmářském almanachu má každý z úplňků svá pojmenování. 30. září nastává Full Harvest Moon – úplněk sklizně, 29. října Hunters Moon – úplněk lovců, 28. listopadu Beaver Moon – bobří úplněk.
