Podzim na nebi, na Zemi a na planetách

Podzimní souhvězdí

Jasné letní noci skončily, noci se prodlužují a poskytují více příležitosti k pozorování všeho, co noční hvězdné nebe nabízí. Večer ještě na západě spatříme jako pozdrav uplynulého léta tři jasné hvězdy, tvořící letní trojúhelník: nejjasnější je jasná modrobílá Vega v souhvězdí Lyry, blíž k nadhlavníku svítí Deneb, který představuje ocas Labutě. Nejníž pak září Altair v hlavě souhvězdí Orla. Těmito hvězdami protéká západní široká část Mléčné dráhy, která odtud stoupá k zenitu a dále sestupuje k východu jako klenutí vesmírného mostu. Tam již potkává jasné zimní hvězdy. Nejvýše najdeme nápadnou žlutavou Capellu, vlevo dole od ní spatříme slabší Aldebaran ze souhvězdí Býka a přímo u východního obzoru rozeznáme typické seskupení hvězd Oriona. Uprostřed hvězdného obdélníku, který představuje tělo, vyhledáme nezaměnitelnou řádku tří hvězd – Orionův pás.

Mléčnou dráhu pozorujeme jen za bezměsíčných nocí. Jindy se naopak potěšíme měsíčním srpkem nebo úplňkem Měsíce. V anglickém farmářském almanachu má každý z úplňků svá pojmenování. 30. září nastává Full Harvest Moon – úplněk sklizně, 29. října Hunters Moon – úplněk lovců, 28. listopadu Beaver Moon – bobří úplněk.

Nejjasněji mezi hvězdami svítí na podzim planeta Jupiter v souhvězdí Býka a přezařuje blízkou hvězdu Aldebaran. V září vychází Jupiter pozdě večer a vrcholí ráno, v říjnu zůstává nad obzorem většinu noci kromě večera a během listopadu je již viditelný celou noc. Planeta Venuše jako nápadná jitřenka vychází v září ve 3 hodiny, v říjnu a listopadu ve 4 hodiny.

Kolem nadhlavníku najdeme v Mléčné dráze a na jih od ní typická podzimní souhvězdí. Ve hvězdách tu především čteme starou řeckou báji o Perseovi a Andromedě. Pokusme se ji sledovat podobně jako lidé antiky, pro něž bylo hvězdné nebe otevřenou obrázkovou knihou… U nadhlavníku snadno vyhledáme v Mléčné dráze pět hvězd ve tvaru dvojitého W – to je souhvězdí Kasiopeje. Nese jméno aithiopské královny.

Souhvězdí jejího královského manžela má podobu jakéhosi domečku a je hned vedle na okraji Mléčné dráhy. Není výrazné a naznačuje, že v manželském páru zřejmě nedominoval. Kasiopeja byla pyšná; prohlašovala, že její krása zastiňuje půvab mořských víl. To urazilo vládce moří Poseidona, který za trest poslal na aithiopské království pohromu zosobněnou mořským netvorem. Podle vyjádření věštců měla být k usmíření božího hněvu obětována královská dcera Andromeda. Že to bylo nespravedlivé? Nehledejme přece logiku tam, kde pracují emoce. Andromedu znázorňuje na obloze oblouk hvězd jižně od Kasiopeje. Princezna byla přikována ke skále na mořském břehu a připravena k oběti. Jako deus ex machina se však objevil hrdina Perseus. Toho zobrazuje poněkud kostrbatý oblouk hvězd mezi Kasiopejou a Býkem.

Z oblouku – těla – vychází přímka paže. Na jejím konci je hvězda Algol, která představuje uťatou hlavu Gorgony Medúsy. Ta má kouzelnou moc: kdo na ni pohlédne, zkamení. Budeme-li sledovat směr paže, projdeme souhvězdím Berana a dostaneme se k pětiúhelníku hvězd. To je hlava mořského netvora, hlava velkého souhvězdí se jménem dnes již méně pohádkovým: Velryba. V ní můžeme z hvězd sledovat k západu dlouhý krk, ploutev, hřbet a mohutný ocas. Mořský netvor se otočil k Perseovi a pohlédl na Gorgonu.

Jako kámen klesl do hlubin, hrozivé kouzlo bylo zlomeno a šťastný konec mýtu je nasnadě. Ještě k němu patří Pegas, létající kůň s obrazcem tvaru čtverce, který je připojen k hvězdnému oblouku Andromedy. Tato čtveřice hvězd značí Pegasovu hruď a vpravo dole z něho vybíhá hlava koně, nahoře pak přední nohy. Pegas je totiž na nebi vzhůru nohama a jeho křídla byste marně hledali.

Zbývající podzimní souhvězdí jsou většinou zcela nenápadná, včetně těch, která leží na ekliptice. Na jihozápadě najdeme souhvězdí Kozoroha. Vpravo nahoře je ohraničeno svislou řádkou hvězd. Zajímavá je ta horní, Giedi – jde o dvojhvězdu, jejíž obě složky rozeznáme i prostým okem. Vodorovná řádka hvězd značí hřbet, ale obrazec vybíhá vlevo (na východní straně) do špičky. Tam na starých vyobrazeních najdeme rybí ocas a jím začíná oblast „mokrých“ souhvězdí – tou putovalo Slunce v dobách a zemích antiky v období dešťů.

Pokračuje pak Vodnářem pod hlavou Pegase a dále Rybami, jejichž obrazec v podobě velikého „V“ obklopuje čtverec Pegase a špičkou ukazuje na krk Velryby k jasné hvězdě Mira. „Mokrá“ souhvězdí končí řekou Eridanus, která pramení u Oriona, její tok se stáčí pod Velrybu a mizí hluboko na jižní obloze. Poslední a také nevýrazné zvířetníkové podzimní souhvězdí je Beran, z jehož hvězd vytušíme pouze obrazec podoby jakéhosi rohu, obráceného špičkou doprava (tedy k západu).

K vyhledání popsaných souhvězdí postačí dobrá otočná mapa a trocha trpělivosti. Výbornou pomůckou je také program v některých nových typech mobilů. Ten ukáže mapku právě té části oblohy, k níž mobil namíříme. Některé mlhoviny a hvězdokupy krásně zobrazí triedr. Když hvězdnou oblohu dobře poznáme a obrátíme znovu pohled k těm dalekým končinám, zakoušíme kupodivu pocit jisté důvěrnosti, poznáváme tu své dobré známé. Neděsíme se pak představou obrovských vzdáleností a propastí času, třebaže o nich dobře víme. Právě v tom je lidská mysl pozoruhodná, že naopak dychtivě proniká do všech nedosažitelných a nepředstavitelných kosmických tajemství.

Archiv, časopis Krásná 2012