Kojot: „Mám rád Ameriku a Amerika má ráda mě“
Během několika krátkých a nejspíš povrchních dní jsem projel Amerikou od New Yorku až po výšiny Skalistých hor a bary v Boulderu, kde ještě pil Jack Kerouack a Allen Ginsberg. Velké země, jako jsou Indie, Rusko nebo USA, se nedají popsat, protože jsou příliš vnitřně i prostorově různorodé. Jednoznačné odpovědi dávají jen v některých vypjatých chvílích. Při úředních jednáních i soukromých rozhovorech jsem se vždy ptal: Jaká je Amerika těchto dní? Jaká je vůbec Amerika?
Nad Manhattanem vychází velký, naleštěný americký měsíc. V siluetě města cosi schází a člověk si se zvláštním údivem vzpomene na německého umělce Josepha Beuyse, který v 70. letech vytvořil instalaci nazvanou Cosmos a Damian, ve které znázornil World Trade Center jako dvojici věží postavených z tuku. Jméno díla (postavené do kontrastu s naleštěným světem bank) upomíná na dva středověké světce lékaře-lidumily Kosmu a Damiána, kteří léčili zadarmo. Obě věže měly podle Beuyse představovat chladný konglomerát kapitálu, vědy a technologie, která si podmaňuje člověka a manipuluje jím. Beuys tehdy terapeuticky použil tuku, aby změnil chladnou architekturu věží na „teplou neboli sociální skulpturu“. Pojem „sociální skulptura“ je u Beuyse velmi široký – jedná se o jakési kolektivní vědomí, o „uspořádání sociálního organismu“, o souboru přání, snů a myšlenek, které vytvářejí společnost.
V roce 1974 J. Beuys uskutečnil v New Yorku akci nazvanou „Kojot. Mám rád Ameriku a Amerika má ráda mě“. Beuys přistál na letišti, nechal se zabalit do plsti a odvést sanitkou do galerie, aby zdůraznil, že v zemi je něco nemocného. V galerii na Beuyse čekala kupka slámy, pokrývky z plsti, svítilna, hůl, triangl a divoký kojot. Sláma byla pro kojota, ale ten dával přednost plsti, takže se role vyměnily a Beuys spal na hromadě. Každé ráno bylo přiváženo padesát výtisků The Wall Street Journal, které Beuys a posléze i kojot trhali. Celé to vypadalo jako žert a reakce publika, jak psali kritici, „byly smíšené“. Beuysovi se jednalo o to „uvést do chodu dialog s přírodou, šlo mu nejenom o komunikaci mezi lidmi, ale o nutnost ji rozšířit na další bytosti“. Kojot v tomto případě představoval božstvo starých indiánů, kulturního héroa kontinentu, ale také ztělesnění nezvládnuté americké minulosti spjaté s genocidou původního obyvatelstva. Po třech dnech, kdy Beuys hrál kojotovi na triangl a hovořil s ním, se zvíře nechalo částečně ochočit. Beuys odjel sanitkou na letiště, tak aby z Ameriky nic jiného neviděl.
Z tohoto pohledu mne z mého celého amerického pobytu zaujaly dva momenty. Ten první se odehrál v uměleckém muzeu Univerzity Severní Karolíny v Chapel Hillu. Muzeum představuje velmi slušnou sbírku většinou druhořadých, a tedy cenově dostupných, autorů od evropského středověku přes asijské kultury až ke kresbám E. Schieleho a F. Kupky. Sbírka musí být dobře vyvážená, aby si na své přišli studenti mnoha oborů.
Je přitom zajímavé, že sbírka asijského umění je přijímána s větším zájmem a porozuměním než kolekce starého evropského umění. Tohle také něco vypovídá o současném (americkém) světě. Muzeum má dlouhodobý program nazvaný Světová náboženství. V sérii výstav představuje umělecká díla islámu, judaismu, křesťanství a dalších velkých náboženství. Zatím se nejedná o nic nezvyklého, podobné akce se dělají všude na světě. Neobvyklá však je politika muzea, která do těchto akcí zapojuje širokou veřejnost a nižší školství. V době prohlídky jsme v muzeu narazili na výpravu mateřské školky. Čtyř- a pětileté děti seděly na koberci a se zájmem poslouchaly přiměřený výklad učitelek o islámských obrazech a jejich myšlenkovém světě. Již v tomto věku jsou vystaveny poznání mnohosti myšlenkových tradic a vedeny k jejich úctě. Měl jsem pocit, že takhle by měla fungovat i naše muzea a že i velmi malé děti jsou schopny si prohlížet i jiné věci než ilustrace k Rumcajsovi.
Druhý zážitek se týkal katolické bohoslužby na předměstí Denveru. Byl jsem součást americké rodiny, a proto bylo nutné i milé sdílet její nedělní cestu do kostela. Na začátek se kněz zeptal, kdo je tady. Druhý zážitek se týkal katolické bohoslužby na předměstí Denveru. Byl jsem součást americké rodiny, a proto bylo nutné i milé sdílet její nedělní cestu do kostela. Na začátek se kněz zeptal, kdo je tady, zanotoval Imagine od Johna Lennona a sborem se nesla píseň, ve které nebyly cenzurovány ani verše „představ si, že nejsou žádná náboženství“. V Denveru to znělo jako svatováclavský chorál u nás doma.
Ty nejlepší stránky Ameriky je však nutné poznávat v malých kostelech na předměstí, vývařovnách pro nezaměstnané a školních rodičovských výborech. Tedy tam, kam nechodí novináři ani intelektuálové. Znám však i jinou Ameriku, kde hranice mezi slušností a násilím je znepokojivě tenká.
Jaká je tedy Amerika dnešních dnů?
Každý ví, že prochází nějakou zásadní proměnou, ale málokdo je schopen ji nějak určitěji pojmenovat. Myslím, že v této fázi se jedná o nějakou nostalgii po světě, který se po 11. září stal nebezpečnějším, nepřehlednějším a neodhadnutelnějším. Řekl bych, že se jedná o podobný druh stesku, jaký pozorujeme ve střední Evropě, kde si idealizujeme jednoduchý, poměrně sociálně bezpečný svět hloupých, ale předvídatelných komunistických režimů. Je tu ale jeden velký rozdíl. Češi se po roce 1990 vrhli na vydělávání peněz, pracují stále víc a profese je pohlcuje na úkor rodinných vztahů. V USA naopak statistiky posledních týdnů ukazují na vyšší počet uzavíraných manželství (zejména v okolí vojenských základen), na častější rodinné telefonáty a kontakty a kupodivu se ukazuje, že mnoho Američanů přehodnocuje své hodnoty – čas trávený v zaměstnání se snižuje a optimisté očekávají zvýšení porodnosti. Možná nakonec dojde k určitému zvýraznění trendu „beuysovské“ proměny studené sociální plastiky založené na penězích a technologiích v teplejší strukturu plnějších lidských vztahů.
Beuys cítil, že by se něco mělo změnit, ale nemohl si představit, jakou proměnu sociálního vnímání způsobí 11. září 2001 ona šokující transformace studené architektury obou věží na horkou, hořící a hroutící se strukturu Světového obchodního centra.
S odstupem 25 let se ukazuje, že tyto akce nebyly nikdy zapomenuty a že Beuys s předstihem vyhmátl jedny ze základních problémů Ameriky – smíření s vlastní násilnou minulostí a s přírodou; a proměnu chladné, individualistické společnosti kapitálu do lidsky vřelého a soucítícího společenství.
Mýtus o Americe jako o chladné, individualistické zemi, kde platí jenom dolar, je jednostranný. Je taková, ale není to celá pravda. Zároveň se v ní setkáváme s větší mírou slušnosti, vřelosti a tolerance než u nás doma.
Archiv, článek z časopisu Krásná 2003
