Karel Laštovka - Jaroslav Toť

Poznali jsme se v dobách, kdy Karel ještě hrál divadlo. Jmenovalo se Paravan a sídlilo v ulici Ve Smečkách. Seznámil nás Zbyněk Pohlídal, jeho přítel, který s ním měl dost podobnou povahu i osud. Také si šel za svým hlava nehlava a také odešel z tohoto světa velmi mladý. Měli partu, do které patřila Nina Divíšková, Petr Hapka, Božidara Turzonovová a mnoho dalších.

Já jsem v té době na jednom poloostrově v Bulharsku každý rok organizoval dovolenou pro šedesát lidí. Bylo to v místech, kde se nesměly stavět hotely, protože tam byla námořní základna, a tudíž tam byl ráj na zemi. Jezdily tam se mnou i Helena Růžičková, Karolína Slunéčková a několikrát tam byl také Karel. Nedá se říct, že bychom tam něco slavili, ale málokdy nás tam mohl někdo zastihnout střízlivé. Pro umělce to byla dokonalá relaxace. Celý rok usilovně pracovali a pak mohli naprosto vypnout. Nejvíc si to uměla užít Helena Růžičková. Když bylo klidné moře, položila svých dvě stě kilogramů na vodu, panáka v jedné ruce, cigaretu ve druhé a tvářila se naprosto blaženě.

Zbyněk byl svého času přihlášený u mě v bytě, díky čemuž mi byt nebyl pro nadměrnost odebrán a mohl jsem v něm prožít celý život. Takže jsem byl Karlovi celý život velmi blízko, protože Zbyněk byl jeho nejbližší člověk.

Jaký Karel byl? Neuvěřitelně „pasgřivý“. To není zlý výraz, to je krásné slovo. Vymýšlel pro druhé různá překvapení. Například v Bulharsku jsme se spolu nalíčili, jen tak, pro pobavení ostatních. Padaly z něho chytré věci. Jednou seděl u mě doma se Zbyňkem, byli oba po flámu a vyprávěli si zážitky z divadla. Karel se najednou rozesmál: „Člověče, my snad ty kraviny děláme proto, abychom si je mohli druhý den vyprávět...“

Nejsem znalec výtvarného umění, mně se něco buď líbí, nebo nelíbí, to je moje jediné kritérium. Někdo Karla hodnotí jako surrealistu. Nikdy jsem se nedíval do jeho tvůrčí kuchyně, ale vzpomínám si, jak mi jednou ukázal nějakou uměleckou knihu a řekl, že z té se všechno učí. Nevím sice, o jakou knihu šlo, ale usuzuji z toho, že nějaký styl zřejmě vyznával a uznával.

Byl geniálním karikaturistou, na jedné z našich dovolených pokreslil celý blok neuvěřitelně trefnými karikaturami. Jednou jsme s Jiřím Ptáčníkem hráli hru na antické téma a on nám navrhl kostýmy. Byly skvělé. Bohužel notes s jeho karikaturami nemám, to je jediné, co mi někdo odcizil. A já si marně lámu hlavu, komu jsem to půjčil. Možná se ke mně ještě někdy ten blok dostane, bylo v něm totiž věnování.

Karel byl zvláštní, velice silná osobnost. Říkali jsme mu, že je pupkem Evropy. Míval chvíle, kdy mu mozek zatemnila láska, ale i to bylo jeho součástí, patřilo to k němu. Věděli jsme, že bude následovat chvíle, kdy se zase pustí do usilovné práce a bude skicovat a skicovat.

Existuje spousta šikovných malířů, na Karlově mostě je těch, co ovládají své řemeslo, celý zástup a jejich dílka jsou pěkná. Ale je jenom pár vyvolených, kteří dovedou dát do obrazu ještě něco, co je odlišuje od jiných. To byl i případ Karla Laštovky. On ovšem nenamaloval každého. Musel mít k tomu člověku vztah, musel ho něčím zaujmout. Nemaloval pořád stejně, prošel několika obdobími, která se od sebe liší. Byl malováním posedlý a stále o něm přemýšlel. Seděl a pak najednou něco rychle namaloval. Třeba na můj kalendář nebo do diáře. Posléze jsem tyhle obrázky vystřihl a nechal jsem si je zapaspartovat.

V říjnu 1986 jsem k němu přišel, byl sám doma a byl trošku nervózní. Říkal mi, že neví, co to s ním je, že pořád krvácí a neví proč. Dobrovolně se nechal odvézt do nemocnice v Motole a už druhý den mi přišel náš společný kamarád říci, že je to v háji. Měsíc nato Karel zemřel.

Archiv, Krásná paní