Kamila Moučková - usínání

Miluji usínání. Ano, čtete dobře – usínání. Spaní, to je trochu jiná kapitola. Samozřejmě, spánek je strašně důležitý. Vím to od své dcery, která je notorický nespavec a pak je z toho někdy unavená a úplně vyřízená. Já si nemůžu stěžovat. Spím jako dudek, a když na to přijde, zimu můžu strávit v posteli.

Ale usínání – to je jiná věc. Jsou lidé, kteří ještě stojí a už spí. Já to mám takhle: lehnu si, čtu si a potom zhasnu a usínám. Je to nádherný stav, který lze jen těžko popsat. Hlavou mně jde – jako ve filmu – právě uplynulý den, někdy vzpomínky hodně staré. Jsou to ty nejrůznější situace, někdy by se chtělo říci i pohádky. Trvá to chvilku, jindy hodiny. A já, čím jsem starší, tím to mám radši. Nemusím už ráno brzo vstávat do práce, tak se tomu snění mohu úplně poddat. Co všechno jsem za svůj dlouhý život – při tom usínání – probrala, nelze spočítat. Možná že díky této vlastnosti mám bohatší život. Prožívám události mnohokrát: vracejí se mně krásné okamžiky, které jsem už jednou prožila. A taky jsem už pochopila staré lidi, kteří říkají, že sice nevědí, co bylo včera, ale vracejí se jim vzpomínky z mládí, či dokonce z útlého dětství.

Takže vážení, už v tom taky lítám. Tuhle jsem si například v tom krásném usínání živě vzpomněla, jak mi bylo šest let a měla jsem od své milované babičky-kuličky, u které jsem žila, jít se svými rodiči do Prahy, do školy, do první třídy. Tak strašně jsem si stýskala, až jsem z toho onemocněla. Takže jsem u babičky mohla ještě nějaký čas zůstat. Asi jsem trochu „hypochondrovala“, protože jakmile rodiče odjeli, byla jsem jako rybička.

A ještě k tomu usínání. Asi to nemá každý, už jsem se na to mnoho lidí ptala. Snad je to také tím, že lidé pospíchají ráno do práce, a tak jim povinnosti nedovolí si tento přepych dopřát. Zkuste to, alespoň když máte příští den volno. Hlavně ten pocit, kdy se začnete z toho krásného usínání propadat do spánku.

Věřte mi, že budete mít díky tomu krásné sny.

Archiv, časopis Krásná, 2008