Julia Child: žena, která naučila vařit Ameriku (1. díl)

Julia Carolyn McWilliams se narodila 15. srpna 1912 do zámožné rodiny v Pasadeně v Kalifornii. Její otec vlastnil mnoho dolů a obrovské pozemky. Byl ze staré školy, věřil v tradiční hodnoty a svou nejstarší dceru Julii by býval rád viděl jako manželku dobrého republikána. Ve třicátých letech začala Julia se studiem, ale škola ji moc nebavila, daleko radši měla amatérské divadlo nebo basketbal, který začala hrát díky své výšce.

Nějakou dobu se zabývala myšlenkou, že se stane spisovatelkou, ale po skončení univerzity v roce 1934 začala pracovat v reklamní agentuře. Stále ještě pod vlivem svého otce a své zámožné rodiny dělala všechno, co se pro ni vzhledem k jejímu postavení hodilo, hrála golf, chodila na večírky vyšší společnosti nebo se plavila na jachtě. Svou umíněnost ale dávala otci najevo už tehdy tím, že odmítala všechny „společensky přijatelné“ nápadníky. Toužila po opravdové lásce a toužila najít něco, co by ji v životě opravdu bavilo.

Druhá světová válka

Když vypukla druhá světová válka, začala Julia pracovat pro zpravodajskou službu OSS, předchůdkyni dnešní CIA. Nejprve jako písařka ve Washingtonu, záhy se ale ukázalo, že má velký organizační talent a nedělá jí problém řídit čtyřicetičlenný tým. Když pracovně přesídlila do Cejlonu, pozval ji její kolega Paul Child na oběd. Paul byl intelektuál, vášnivý fotograf, a zejména velký labužník. Ačkoli byl Paul o deset let starší a o hlavu menší, Julia se zamilovala. Na počátku roku 1945 byla převelena z Cejlonu do Číny, kde jí procházela rukama veškerá tajná korespondence. Převelení jí nevadilo, protože Paul jel také. V roce 1946 se vzali. O dva roky později se z jejího muže stal diplomat a vláda je poslala do poválečné Paříže, kde se Julii podruhé zcela změnil život.

Paříži, miluji tě!

Do Paříže se tehdy cestovalo lodí přes Atlantik, a tak jednoho rána manželé Childovi přistáli v Le Havre. Odtamtud už je to jen kousek do města Rouen s La Couronne, jednou z nejvyhlášenějších francouzských restaurací, kde si dveře podávali i členové královských rodin nebo Sophia Loren a na svou oblíbenou kachnu tam pravidelně jezdil Salvador Dalí. A toho dne se La Couronne stala i první opravdovou francouzskou restaurací, ve které kdy Julia byla. Paul jí tehdy objednal doverský mořský jazyk po mlynářsku, a když číšník platýze přinesl a popřál bon appétit, Julia se zamilovala do celé Francie včetně všech jejích obyvatel. Později tento magický oběd, při kterém ji doslova uchvátil nejen hlavní chod, ale i samotná francouzská tradice nekonečně dlouhého stolování se střídáním nespočtu chodů a vín, popsala ve své knize Můj život ve Francii těmito slovy: „Zavřela jsem oči a nadechla se té božské vůně. Pak jsem ochutnala první sousto a po jazyku se mi rozlila chuť dokonalosti. Byla to delikátní chuť s lehkou, ale zřetelnou chutí oceánu, která se nádherně mísila se zlatavým máslem. Bylo to, jako kdyby se ve mně poprvé v životě nadechla samotná duše.“

Tento oběd zažehl v Julii plamen, jenž ji poháněl dalších takřka šedesát let a který spálil vše, co do té doby zažila. Paul, jenž v Paříži před sňatkem s Julií několik let pobýval a živil se jako umělec a básník, znal město jako své boty a své ženě chtěl její nový domov ukázat ve vší kráse. Zatímco pořádal ve městě výstavy, které měly za úkol propagovat americkou kulturu, Julia chodila po městě, nasávala pařížskou atmosféru i francouzskou kulturu a připadala si jako ve snu. Hodiny trávila na trzích s bylinkami, ovocem a zeleninou, rybami a čerstvými květinami. Ve společně stráveném čase se pak oddávali gurmánství, návštěvám nejrůznějších restaurací, ale také vášnivému milování.

Archiv, časopis Krásná 2010