Jsou zvířata sobecká?
Sobectví, egoismus - touha jedince vlastnit co nejvíce hmotných i nehmotných statků jen pro sebe a nemuset s nikým dělit, je považována z hlediska morálky za jednu z největších lidských nectností. Jak se to se sobectvím v říši zvířat? Existují i tady bezohlední jedinci, kteří se chovají tak, že všechno kolem patří jedině jim a slouží jejich potřebám. Nezdědili jsme v tomto směru něco po našich živočišných předcích?
Právo prvního hodovníka
Chceme-li se pokusit najít na tuto otázku odpověď, nejprve si musíme uvědomit, jak vypadá sociální život zvířat, z něhož se odvíjí jejich chování. U zvířat žijících samotářsky jako jsou například kočkovité šelmy s výjimkou lva, medvědi, kunovité šelmy a spousta dalších druhů, se sobeckost v negativním pohledu člověka omezuje de facto na krádeže kořisti, kterou ulovil někdo jiný, snaha o úlovek se s nikým nedělit, s výjimkou mláďat. Ale i to je z hlediska osamoceně žijícího pochopitelné, musí využít příležitosti, jinak ji využije někdo druhý. Jiné je to u zvířat žijících pospolitě ve smečkách, stádech, hejnech a jiných podobných uskupeních.
Tady existuje složitý a dokonale propracovaný sociální žebříček, kde na vrcholu stojí ti nejzdatnější, nejzkušenější a především nejsilnější. A právě oni mají privilegia vládců, která tak dobře známe i z lidské společnosti. Ve světě zvířat má prioritu přístup k potravě, protože ta je alfou a omegou přežití. Klasickou ukázkou takové hierarchie je lví smečka. Lvi jsou mezi kočkovitými šelmami jediní, kteří žijí pospolitě, ve smečkách. V čele smečky stojí nejsilnější samec, někdy mohou vládnout i dva bratři. Lví samci v plné síle mají za povinnost hájit smečku a její domovské teritorium proti všem nepřátelům, na lov však vycházejí jen výjimečně. Pravidelný přísun potravy je záležitostí lvic. Když se lov vydaří, je lví patriarcha na místě první a jemu náleží právo nasytit se první. Možná právě toto, možno říci feudální chování, bylo inspirací pro člověka, aby lva nazval králem zvířat.
Záběry z přírodovědných snímků zachycující lvího samce jak okázale hoduje a vybírá si ty nejlepší kusy masa, zatímco hladové lvice s mláďaty v odstupu musí vyčkat, až na ně přijde řada, diváky pobuřuje. Argument, že samec se musí dostat to nejlepší, protože na jeho fyzické i genetické kondici stojí existence smečky, neberou lidé vážně. Naše evropská civilizace založená na principech ohledu a pomoci slabším a nemohoucím takové chování jen těžko snáší. Trochu ale zapomínáme, že podobné principy chování nám nejsou zase až tak cizí. Pozůstatky patriarchálního chování přežívaly a mnohde přežívají v naší společnosti dodnes, hlavně na venkově. Ještě před pár desítkami let nebylo myslitelné, aby se rodina najedla bez přítomnosti hospodáře. Když přišel domů a usedl, muselo se bez okolků nosit na stůl a vše muselo být tak, jak byl pán domu zvyklý, muž rozhodoval o tom, co kdo dostane.
Ostatně známé scény z manželského života, kdy unavený a nasupený muž dorazí domů a dožaduje se vydatné teplé večeře s dramatickou otázkou „Dnes jíst nebudeme?“, jsou do jisté míry jen mírnější podobou stejného typu chování. Obecně - výlučná a dominantní role samce, na jehož bedrech stojí zajištění bezpečnosti smečky v případě zvířat a donedávna i ekonomické zajištění rodiny v lidské společnosti s sebou přináší pocit výjimečnosti se všemi z toho vyplývajícími privilegii. Ovšem v přírodě není nic, co by platilo stoprocentně, vždy se najde nějaká výjimka. Obecné schéma nemilosrdné sobeckosti vůči slabším a podřízeným v rámci řádu šelem má své alternativy.
Není to tak dávno, co vědci sledující život psů hyenových zjistili zajímavé skutečnosti. Psi hyenoví byli a mnohdy stále jsou považováni za kruté zabijáky, kteří svou kořist trhají a požírají zaživa. Ukázalo se však, že v rámci smečky panují neuvěřitelně ohleduplné poměry. Dospělí jedinci se někdy předhánějí v tom, kdo dá lepší kousek masa štěňatům, a to bez ohledu, zda je to jejich nebo úplně cizí potomek. U příbuzných vlků něco takového neexistuje a přesto se nedá říci, že by tím byli nějak vývojově znevýhodněni.
Oba typy chování v přírodě – sobecké i altruistické - dobře fungují a mají své opodstatnění, záleží jen na okolnostech. Příklad psů hyenových - ale i delfínů a dalších druhů - je důkazem toho, že jejich model vzájemně vstřícného chování není v přírodě jedinou možností. Někteří filosofové koketující s poznatky etologie - zvířecí psychologie - se totiž pokoušejí dokázat, že jedině ryze individualistický přístup k ostatním jedincům je optimální biologický model aplikovatelný i pro moderní lidskou společnost.
Archiv, časopis Krásná 2007