Jsou kořeny lidských nectností v říši zvířat? Zimní spáči

To sice na jedné straně vyvolává sympatie k některým druhům, jiné však kategoricky zatracuje, někdy až démonizuje. Z mylných úsudků se pak odvíjí náš pohled na ně a podle toho se k nim chováme.

Mýty a pověry kolem zvířat mají skutečně tuhý život. Řadu z nich se nedaří napravit, natož vymýtit, a to ani na základě nejnovějších vědeckých poznatků. Lev nebo orel jsou stále považováni za zvířecí šlechtu, neomezené vládce, symbol síly a majestátu. Na straně druhé reputaci hyen jakožto podlých, nečistých a zbabělých tvorů nenapravily ani desítky přírodovědných filmů přibližujících jejich skutečný život. Ovšem o tom, že mršinami se s oblibou živí i „hrdý“ orel bělohlavý, symbol státního znaku USA, se dočtete jen v odborné literatuře.

Husa je žalovatelná nadávka, ztělesněním hlouposti stejně jako slepice, o falešné kočce a slizkém hadovi ani nemluvě. Lidé hledají v živočišné říši také paralely lidského chování a jsou přesvědčeni, že právě tam tkví kořeny mnohých lidských nectností. Od toho je pak už jen krůček k tvrzení, že člověk vlastně za negativní rysy svého chování nemůže, že je prostě zdědil po svých zvířecích předcích. Na tomto místě je však třeba říci, že pojem ctnosti a nectnosti je záležitostí veskrze lidskou, je odrazem našeho myšlení a morálky. Zvířata takové pojmy neznají a ani nemohou znát, v přírodě je vše podřízeno konkrétnímu účelu.

Zimní spáči

Existuje však skupina zvířat, kde nestřídmé hodování nemůže být považováno za neřest nebo plýtvání, naopak je pro ně otázkou přežití. Jsou to zimní spáči. U pravého zimního spánku, do něhož upadají někteří hlodavci (např. plši, svišti, křečci), ale také ježci, dochází k poklesu tělesné teploty na hranici života smrti, tep a dech se takřka zastaví. Naproti tomu nepraví zimní spáči (typickým příkladem jsou medvědi) upadnou do stavu malátnosti, ale tělesná teplota a tep se prakticky nemění.

Bez ohledu na typ zimního spánku se zvířata na kritické zimní údobí musí dobře připravit. Alfou a omegou přežití jsou tukové zásoby. Hormonální systém zimních spáčů již na konci léta „vypíná“ centra sytosti v mozku, zvířata se neúnavně cpou jako o závod a doslova kynou před očima. Jen ten, kdo bude mít na dlouhé zimní měsíce dost tuku, přežije. V toto případě platí známý aforismus o „tlustých, kteří budou hubení, a hubených, kteří budou studení“. Ježci, již nemají před příchodem prvních mrazů alespoň půl kilogramu, velké šance na přežití nemají. Pozdní vrhy malých ježků tak často bývají předem odsouzeny k smrti.

Medvědi, kteří mají nepravý zimní spánek a jejich organismu i po dobu klidu „topí“, tedy spotřebovává energii, musí během podzimu přibrat 40–50 procent své normální hmotnosti. V době největších hodů přibudou na váze za týden 20 kg. V době tahu lososů spořádá dospělý grizzly až 50 kg za den. Ke konci si vybírá z ulovených ryb jen jikry a kůži, protože tam je nejvíce živin a tolik potřebného tuku. Přesto na jaře vylézají někteří medvědi kost a kůže. Nejhůře jsou na tom medvědice, protože ty v zimě přivedly na svět potomstvo a musely ho živit mlékem. Nezřídka se stane, že samice ještě před příchodem jara ztratí mléko a osud mláďat je zpečetěn.

Jak vidno, nezřízené hody nejsou ve světě zvířat nic neobvyklého. O tom, že pokušení přílišného hodování není cizí žádnému živému tvorovi, svědčí pohled na naše obtloustlé psí miláčky, jak se svými neméně korpulentními majiteli supí na procházku. V přírodě s výjimkou vypasených svišťů nebo medvědů chlupatého či opeřeného tlouštíka nepotkáte. Pomíjivé okamžiky hojnosti střídají podstatně delší doby nouze a často i hladu, náročný život plný nástrah, bojů o přežití, starostí o potomstvo, dlouhé cesty na jaře a na podzim, to vše stojí námahu, a tedy i energii. Nabrané kilogramy zmizí velmi rychle. Skutečnou nectnost, ono již zmíněné obžerství, udělal z nestřídmého požívání jídla až člověk. Díky své inteligenci si dokázal věci zařídit tak, že si může každý den jídlo vybírat ne podle toho, co se mu podařilo získat, ale podle toho, na co má právě chuť. Navíc jídlo se pro člověka stalo nejen nutností, ale i požitkem a společenskou záležitostí. A když k tomu připočteme další typickou vlastnost člověka - pohodlnost, zejména co se pohybu týče -, není divu, že se obezita stává velkým problémem civilizace. Dlužno podotknout, že to ovšem platí jen pro tu menší část lidstva, obyvatele vyspělých zemí bohatého severu. Ti ostatní žijící ze dne na den v neúrodných oblastech nebo v chudinských čtvrtích velkoměst Asie, Afriky nebo Jižní Ameriky vedou život ne nepodobný životu svých zvířecích souputníků.

Archiv, časopis Krásná 2007