Jaroslav Róna napůl sochař, napůl malíř (1. díl)

Zabýváte se sochařstvím, své realizace jste zapracovával také do architektury. Je dnes vůbec zájem dávat umění do prostoru?

Zájem není vůbec žádný. Od doby, co se zrušilo povinné procento uměleckých prvků v nové výstavbě, architekti ani investoři nemají povinnost zapracovávat umění do architektury. Architekti jsou tak rádi, když vůbec dostanou dost peněz na nějaké trochu atypické řešení. Investoři se totiž snaží na každém metru krychlovém vydělat. Jakmile chtějí jenom nějaký atypický tvar, zvláštní obložení nebo cihly, už to zdražuje stavbu. Pokud by se k tomu přidala ještě socha, tak to pak vyjde draze. Teď už často architekti chápou samotný dům jako sochu, takže se nepočítá s tím, že by před ním mělo něco stát. Sami se přihlašují do soutěží na realizace sochařského typu a dost často je vyhrávají. Protože to dělají racionálně a už předem levně. Kdežto my pracujeme s kamenem, bronzem a dalšími materiály, a tak je to drahé. Minulý rok jsem třeba vyhrál soutěž na kašnu v Chebu, artefakt na náměstí, a protože to bylo drahé, dali to tomu, který se umístil za mnou. Protože jeho návrh byl levnější.

Co vás vlastně přimělo k tomu, že jste vzal barvy a začal tvořit?

Odmalička jsem vždycky kreslil. Dělal jsem si pro sebe barevné ilustrace. Měl jsem tempery a udělal jsem si takový časopis, který se jmenoval Lotos. Tam jsem si maloval obrázky k tomu, co jsem četl. Snad nejvýraznější obrázek jsem udělal ve 13 letech k písničce Král a klaun od Karla Kryla. Pak mi dopomohl k tomu, že jsem se dostal na střední školu, na pražskou Hollarku. A první malbu? Pamatuji si, že jsem dostal od někoho knihu Beatles v písních a obrazech, která byla neuvěřitelně výtvarně zpracovaná. Už sice vůbec nevím, kde ta kniha je, ale všichni jsme z ní byli ohromně nadšení. Tenkrát jako kožešnický učeň jsem si koupil za kapesné, což bylo 120 korun měsíčně, olejové barvy, které stály přesně těch 120 korun. Našepsoval jsem si kus lepenky a na ni jsem namaloval podle fotky v té knížce Johna Lennona. To byla moje první malba.

Máte ji ještě schovanou?

Ne, asi jsem ji dal nějaké holce. Pak si pamatuji, že jsem si koupil karton, na kterém bylo nalepené plátno, a na to jsem namaloval příběh Krysaře podle tenkrát slavné písničky. Namaloval jsem Krysaře, jak jde a hraje na flétnu a za ním dav lidí k propasti. Když jsem se dostal na Hollarku, soustředil jsem se více na grafiku a kresbu. Nějak jsem dospěl k přesvědčení, že asi nemám cit pro barvu. Měl jsem pocit, že tohle mi nejde. Tenkrát jsem netušil, že pro to smysl mám. Ale malbu mě nikdo systematicky neučil. Já jsem pořádně netušil ani to, že bych měl sochařský talent. I když sochařské úkoly, které se tam dělaly, mně šly neuvěřitelně snadno. Byl jsem z toho sám překvapený. Nejvíc ze všeho jsem kreslil, myslel jsem si, že se budu zabývat grafikou. Pak jsem se ale dostal k profesorovi Stanislavu Libenskému na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou na obor sklářské výtvarnictví, což se nakonec ukázalo jako nejlepší volba.

Schvalovali vám rodiče tuto volbu? Ani jeden nebyl z uměleckého oboru…

Na to přišel můj táta. Byli rádi, že mě něco naplno zajímá. Míval jsem dost špatné známky a byl jsem nepozorné dítě. Myšlenky mi stále někam zabíhaly a pořád jsem si četl, převážně nějakou dobrodružnou literaturu. Jiný zájem než výtvarné umění a četbu jsem prakticky neměl. Byl jsem ale na sportovní škole, takže ještě jsem dost plaval. Pak jsme chodili s kluky ven, válčili jsme proti jiným partám, a to docela tvrdě. Na Pankráci byla pláň a tam se bojovalo, často šlo o i zdraví. Zjistilo se, že mám i schopnost psát. Když se psaly ve škole slohové úkoly, byl jsem v tom nejlepší. Do dneška mám pocit, že mi jedna část mozku funguje skoro geniálně, pro to, co mě baví, a druhá část, která řeší pro mě nepříjemné věci, je úplně zablokovaná.

Také dost cestujete. Jak si vybíráte místa, kam se chcete vydat?

Samozřejmě podle přitažlivosti. Někdy do toho vpouštím náhodu. Postupně se snažím mapovat svět.

Ze začátku jste si třeba řekl: chci vidět Paříž. A jel jste do Paříže?

Ano. Nejprve jsem jel do Paříže, protože tam jezdili všichni čeští umělci, bylo to dlouhou dobu evropské centrum umění. I když v té době, kdy jsem tam byl já, tak to centrum bylo už v Americe, v New Yorku. Ale pro mě to centrum stejně byla dál ta Paříž. Pak jsem chtěl vidět Gaudího chrám Sagrada familia, který mě vždycky fascinoval, tak jsem jel do Barcelony. Stopem z Prahy. Teď se dost rozhoduji podle četby, protože vždycky někde objevím něco zajímavého. Rád bych jel do Kanady, tam jsem nikdy nebyl, i když ve Spojených státech jsem byl asi osmkrát. Byl jsem tam asistentem profesora Libenského a učili jsme na letní sklářské škole tavené sklo. Pak jsem tam ještě jel dvakrát, protože jsem dostal stipendium od Američanů.

Jací jsou studenti umění v Americe ve srovnání s Českou republikou?

Nevím, jak je to teď, ale tenkrát to fungovalo trochu jinak než u nás. Musí se brát ale v úvahu, že jsme neučili na univerzitě, byla to letní škola, kam se může přihlásit kdokoliv. Hodně tam funguje to, že umělci přijdou ve skle na nějaký fígl a pořád ho opakují. Třeba jeden dělá konvičky ze všeho možného, druhý zase domečky. U nás to bylo komplexnější. Výtvarníci, kteří absolvovali studium u profesora Libenského, byli schopni navrhnout jak fontánu, tak sklenici, a ještě malovali obrazy. Uměli kreslit figuru, což tam neuměli. Američtí skláři se spíš zaměřovali na samotné řemeslo, dlouho pracovali s materiálem. Kdežto my jsme to dlouho navrhovali a vymýšleli, při výuce dávám také mnohem větší důraz na fázi přemýšlení o problému než na samotnou práci s materiálem. Jsem toho názoru, že materiály by se měly vyhledávat podle typu projektu, a nikoliv materiálu projekty přizpůsobovat, jak se často v sochařství děje.

A co si odnášíte z cest? Ztvárňujete dojmy do obrazů, soch a podobně?

Samozřejmě. Cesty jsou integrální součástí mého života. Přivážím si spoustu nových vjemů. Když jsem byl třeba na Srí Lance dva měsíce s mojí přítelkyní, která je také výtvarnice, malovali jsme tam. Každý večer tam byla naprosto neuvěřitelně barevná obloha, je to vizuální divadlo, které mi změnilo barevnost mých obrazů. Nebo nedávno jsme se vrátili z Říma, kde jsem byl po dvaceti letech, a neskutečně mě tam znovu zasáhly antické stavby. Vůbec jsem si už nepamatoval, že jsou tak monumentální. Rozhodl jsem se, že udělám na obraze svůj vlastní Řím, že ho přetavím. Také Berlín má pro mě magickou přitažlivost, už jsem namaloval takové dva Berlíny, i když si je předělám podle svého. Baví mě spojovat různé podněty. Vycházím z konkrétních impulzů, použiji konkrétní fotografie z toho místa nebo tvary útesů, balvany nebo krajinné prvky, které si člověk nevymyslí, které musíte vidět. Nakonec z toho vychází věc, která je snová.

Archiv, časopis Krásná, 2010, Fotografie: časopis Krásná