Jak se dopracovat k dobré kondici - narozeniny
V listopadu na mě čekají narozeniny, a v tomhle roce dokonce padesáté! Ženy z mého okolí narozeniny nijak zvlášť neslaví a svůj věk nezdůrazňují, jako by šlo o kormutlivou, skličující záležitost. Takhle jsme se nechaly zmanipulovat a vystresovat všeobecně panujícím kultem mládí!
Osobně si naopak myslím, že by si člověk měl každý svůj věk vychutnat a narozeniny taky. Vždyť je to v každém případě hodno pozornosti a možná i obdivu (pokud nás neobdivuje okolí, můžeme se obdivovat sami), že jsme se toho kterého věku dožili a až dosud jsme zdárně překonali všechny životní trable a překážky. Ostatně v opravdu vysokém věku se lidé (dokonce i ženy) přestávají za danou cifru stydět a začnou vystavovat svůj věk na odiv. Tak proč to neudělat dřív?
Mimochodem – vzpomínám si, že ze všech kulatin mě nejvíc deprimovalo a drtilo, když mi bylo dvacet. Připadala jsem si příšerně stará a odepsaná. Postupně, jak jsem stárla, se ta hranice, kdy můj život skončí a stane se ze mě živořící senilní troska, v mé mysli posouvala dál a dál do budoucnosti. Jediné akutně hrozící nebezpečí vidím v tom, že až se ze mě skutečně stane živořící senilní troska, nebudu to schopná rozpoznat. Ale to je vlastně milosrdné, že?
Co se týče frází typu „hlavní je zůstat mladý duchem“, „každý je tak starý, jak se cítí“, s těmi si moc nevím rady. Totiž: vyciťuju z nich takovou kapku křečovitou snahu tvářit se mladě, podbízet se mlaďochům a dolejzat za nimi, možná kamuflovat svůj pravý věk plastickými operacemi, značkovým oblečením určeným pro mladé a trapně napodobovaným slovníkem mladých. Což se mi nelíbí. Nevím, proč by člověk měl zapírat generaci, ke které patří, své historicky jedinečné zkušenosti a vůbec svůj životní styl, který má jistě své hluboké kořeny a důvody, a nahrazovat to nějakým tajtrlíkováním. Podobné fráze o duševním mládí mě oslovují jen v případě, když se dají interpretovat takto: Neskuhrej. Nestávej se otrokem zaběhaných zvyků. Nebraň se novým věcem, naopak je vyhledávej. Měj před sebou pořád nějaké cíle, i kdyby se zdály dětinské.
A propos s tou dětinskostí – v hloubi duše jsem samozřejmě příšerně dětinská a myslím, že mnoho mých vrstevníků taky. Možná že padesátiny jsou vlastně pa-desátiny – chápete? Jako věda a pavěda – prostě takové desátiny, ale ne docela. Prostě pa-desátiny.
Archiv, časopis Krásná, 2006
