Dvacet devět kol a jedno brnění - New York

Můj naprosto nejoblíbenější Newyorčan je Bill Cunningham, módní fotograf deníku New York Times. Prohání se po městě na kole a identifikuje módní trendy ulice. Na tom by asi nebylo nic moc výjimečného, ale Billovi je 82 let a fotografuje skoro celý život. Pro Times pracuje už od sedmdesátých let, kdy editorům mezi mnoha dalšími snímky poslal unikátní záběr Grety Garbo kráčející po ulici. Když ji zabíral, netušil, o koho jde. Nemá totiž doma televizi a popularita ho nezajímá. Stejně tak ho nezajímá ani cena oblečení a kdo jej navrhl. Podle vlastních slov hledá jen krásu. Proto také odmítl velmi prestižní a dobře placenou spolupráci s časopisem, který chtěl některé jeho snímky známých osobností použít v posměšné rubrice typu „módní policie“. Cunningham fotografuje jen to, co se mu líbí, a nikdy záměrně nezveřejňuje okamžiky, kdy to někomu nesluší. Fotografuje i na módních přehlídkách, ovšem velmi přísným okem. „Pokud to nemůže nosit normální žena, nemám zájem,“ říká.

Jako snad jediný současný módní fotograf také používá výhradně kinofilm a vlastní práva k veškeré své práci. Nikdy neměl potřebu žádné snímky prodávat. Jeho dvě rubriky v New York Times se jmenují On the Street (Na ulici) a Evening Hours (Večerní hodiny) s tím, že ta první slouží jako kronika toho, co lidi nosí přes den, a ta druhá se zaměřuje na společenské akce. Na ty osmdesátník doráží v ležérním oblečení, sám nosí v podstatě jen kalhoty, svetr a modrou praktickou vestu či bundu. Newyorská smetánka ho samozřejmě velmi dobře zná a touží jím být zvěčněna. Ale Cunningham si jde na rautech, premiérách a exkluzivních dýcháncích za svým, fotografuje, co se mu líbí, a je natolik neúplatný, že na recepcích nic nejí, a dokonce si od hostitelů ani nevezme skleničku vody. „Když si od ostatních nic nebereš, nic jim pak ani nedlužíš,“ vysvětluje moudře. Po těchto akcích nasedne zase na kolo – jinak zřejmě po Manhattanu necestuje – a staví se někde na rohu v bufetu. Mimochodem, za tu dobu co fotografuje, má už dvacáté deváté kolo, všechna předchozí mu někdo ukradl.

Po osmi letech přesvědčování se o něm dokumentaristům konečně podařilo natočit film, který se jmenuje Bill Cunningham New York a měl premiéru loni. Perfektně shrnuje jeho kariéru, během níž poukazoval na všechno - od trendů mezi hiphopery až po vzory na punčochách na Páté Avenue -, ale dokládá i jeho neuvěřitelně asketický a pozitivní přístup k životu. „Móda je jako brnění, s kterým se dá přežít realita každodenního života. Přijít o módu by bylo jako přijít o civilizaci,“ říká. Při sledování jeho životního příběhu ale člověka v jeden moment zamrazí. Cunningham chodí každou neděli do katolického kostela. V malíčku má celou vizuální historii New Yorku za posledních 50 let, prestiž a renomé, ale když se ho dokumentarista zeptá na osobní život, nahrnou se mu nečekaně slzy do očí. Na otázku úplně neodpoví, ale zřejmě ho nepřijetí sňatků a vztahů mezi homosexuály církví vnitřně ochromuje natolik, že se lásce celý život raději vyhýbá. Škoda že i on musí používat módu jako brnění před stále přetrvávající realitou dnešního světa.

Mimochodem, sám Bill onen dokument nikdy neviděl. Sledovat film o sobě mu přišlo příliš narcistické. Stavil se ale na premiéře. Ne jako divák, ale s fotoaparátem přes rameno, protože co kdyby někdo měl na sobě náhodou něco úžasného?

Archiv, časopis Krásná 2011