Devastace není legrace

Nová správa národního parku Šumava se pevně usadila v křeslech a spontánně, díky podpoře starostů šumavských obcí, lesníků, krajských a ministerských úředníků, přebírá sebevědomí a aktivitu.

Na počátku roku dostal zelenou záměr výstavby lanovky z Nové Pece na vrch Hraničník spojující českou stranu s rakouským areálem Hochficht. Jedni z nejagilnějších propagátorů projektu, pánové Klaus a Zeman, se mohou upřímně radovat. Jeden se bude moci na nové sjezdovce blýsknout svým lyžařským uměním, druhý pak bude zřejmě objímat stromy, které po kácení ještě zbyly. Dráha lanovky protne nejpřísněji chráněnou zónu národního parku. Podle propočtů vezme za své „jen“ 13 hektarů původního lesa, to ale není vše – lanovka se přece může zastavit nebo porouchat. Proto je třeba vybudovat evakuační sjezdovku a té padne za oběť dalších skoro devět hektarů lesa.

Sjezdovka se neobejde bez přívodu proudu, vody a nádrží pro umělé zasněžování, bude potřeba parkovišť – variace na téma pohádky o kohoutkovi a slepičce pokračuje. Lanovka bude schopna na vrchol dopravit údajně přes 2500 lidí za hodinu. V zimě to budou hlavně lyžaři – ale co v létě? Početné davy se vyhrnou z lanovky po okolí a postupně ho začnou devastovat. Mnohým se zde nepochybně zalíbí a budou se ptát po ubytování. Je možné, že přijde návrh na výstavbu „skromného“ ubytovacího zařízení, nejlépe hotelu, kde by neměl chybět bazén. Deficit bazénů je totiž jedním z handicapů turistického ruchu na Šumavě, jak se krátce po svém nástupu do ředitelské funkce nechal slyšet pan ředitel Stráský. Po čase se ukáže, že jeden hotel nestačí…

Právě taková, krůček po krůčku postupující anexe chráněných území je pro ně smrtelným nebezpečím. Jak to končí, se mohou návštěvníci Šumavy na vlastní oči přesvědčit na bavorské straně hranic na Velkém Javoru, nejvyšší hoře Bavorského lesa. Těsně pod vrchol hory (násilně vyňaté z území národního parku) vede kabinková lanovka, odlesněné svahy se přeměnily v lyžařské sjezdovky s vleky. Doba studené války zhyzdila v 70. letech minulého století půvabnou horu věžemi monitorovacích středisek NATO, podobné stavby ovšem vyrostly i u nás v Českém lese.

Nerad podléhám nostalgii, ale když si vzpomenu, jak vypadal Velký Javor, nepřehlédnutelná dominanta obzoru mého rodného města Železné Rudy, před půl stoletím, mám více než smíšené pocity. Věže je sice možné odstranit, sjezdovky nechat zarůst, ale proč vlastně? Je spousta lidí, kterým takové proměny krajiny nejenže nevadí, ale naopak v nich vidí plus pro sportovní vyžití, turistiku i ekonomiku. A podobně tomu bude na Hraničníku – všichni si zvykneme. Současnému ministrovi životního prostředí nelze upřít, že se alespoň navenek snaží věci řešit jednáním s nadhledem, bez emocí a arogance moci. Vláda dokonce odmítla i návrh nového zákona o Šumavském národním parku, který vypracoval Plzeňský a Jihočeský kraj, který mimo jiné počítal i s převodem majetku státu na obecně prospěšné společnosti a menší mírou ochrany. 

Správa Šumavského národního parku o letošních Velikonocích neopomněla ekologické aktivisty znovu trochu „popíchnout“. Pod heslem „Rezavé a suché Šumavy už bylo dost, nyní chceme Šumavu živou a zelenou!“ nechala na Zelený čtvrtek 5. dubna již podruhé čepovat zelené pivo z produkce pivovaru Starobrno. Vzkaz byl jasný – ne vy, míněno ekoteroristé, ale my, lesní hospodáři, jsme jediní opravdu zelení!

„Kůrovcová kalamita i loňská aktivistická nezákonná blokáda jsou jen jednou epizodou v dějinách šumavského lesa. My se teď snažíme nadepsat tu další - zelenou. Je třeba šumavské přírodě dále vracet buky a jedle, což jsou stromy, které jí celé generace hospodářů předtím vzali. Pak bude Šumava opět zelená jako dřív a možná se jednou zase stane zelenými plícemi Evropy,“ uvedl ředitel správy parku ekonom Jan Stráský. Před několika týdny vyzvalo vedení parku aktivisty k sehrání fotbalového utkání, které by snad mohlo do jisté míry otupit ostří sporu. Odpověď druhé strany byla razantní – v žádném případě! Podle nich vedení parku tím závažný spor zlehčuje, jeden z aktivistů dokonce nápad přirovnal k fotbalovým zápasům v koncentračních táborech, kde proti dozorcům hráli vězni.

Paradoxní je, že nesmiřitelné tábory mají stejný cíl – zdravé a zelené šumavské lesy, diametrálně se však rozcházejí v tom, jak toho docílit. O tom, že lesníci dokážou les obnovit, není pochyb; naprostá většina našich lesů je uměle vysazená. Boj s kalamitami a s jejich následky patří k práci generací lesních hospodářů. Větrné smrště, zimní námrazy, přemnožení hmyzí škůdci – to vše je pro ně rozmar a nepřízeň přírody, kterému musí člověk aktivně čelit a jeho následky napravovat.

Pohled na tisíce kmenů odumřelých stromů působí nepochybně deprimujícím dojmem. Pokud existuje možnost, jak to co nejrychleji změnit, většina obyvatel i návštěvníků to uvítá. Lesníci suché stromy porazí a vzniklé holiny neprodleně osázejí, správně řečeno zalesní. Plochy se rychle zazelenají, objeví se houby a lesní plody, život se vrací. Pamatuji si, jak vichřice v listopadu 1984 zdevastovala stovky hektarů lesních porostů v okolí Přimdy v Českém lese. Dnes už jen málokdo, kdo tuto událost nepamatuje, je schopen nejhůře postižená místa najít. Pocit, že podáváme přírodě pomocnou ruku, vychází z neodbytně se vnucující představy o lidské výjimečnosti a ta je ve společnosti stále silně zakořeněná.

Příroda umí stvořit nový les také, nepochybně lépe a prozíravěji než člověk, trvá jí to však nepoměrně déle. A v tom je problém. Biologové a ekologové mohou do nekonečna vysvětlovat, že mrtvý les není mrtvý, protože dává příležitost k životu mnoha druhů rostlin i živočichů, že dojde k přirozenému střídání společenstev, na jejichž konci je rozmanitý a vysoce stabilní ekosystém. Je v šumavských lesích málo listnatých stromů? Vymizely odsud jedle? Žádný problém – my je tam vysadíme! Nebudeme přece čekat staletí, než si příroda sama pomůže. A na bavorské experimenty nejsme zvědaví, ostatně tamní lesy mají úplně jinou skladbu, u nás musíme hospodařit jinak. Tak zní argumenty oponentů, kteří jsou přesvědčeni o nutnosti lidských zásahů, a nutno říci, že spousta lidí je považuje za správné.

Zatímco na Šumavě se pily zatím ještě brousí, ve vnitrozemí létaly třísky už v předjaří. Pomyslná frontová linie v pardubických Tyršových sadech se v letos v březnu pohnula. Padlo prvních 166 stromů, za své vzalo 96 skupin keřů, o osud dalších se bojuje. Je však zřejmé, že úřednická a architektonická lobby narazila na nečekaně odhodlaný odpor občanů, kteří si nechtějí nechat líbit arogantní chování magistrátních úředníků. Vycházejí najevo další překvapivé informace, například to, že jedna nová lavička pro revitalizovaný park přijde na šedesát tisíc korun, má jich být celkem 60. „To není lavička, ale architektonický objekt na sezení,“ vyjádřil se náměstek primátorky města pan Brendl a samotná paní primátorka upřesňuje: „Já tomu říkám odpočinkové molo.“

Pokud se Tyršovy sady zaskví v celé zamýšlené architektonické kráse, budou si i pardubičtí bezdomovci moci dopřát luxusu a na lavičce či lépe řečeno molu z nerezové oceli a tropických dřev popíjet své oblíbené víno z krabic. Neutuchající protesty části pardubické veřejnosti vzbudily pozornost úředníků v Bruselu. Ti po opakujících se aférách s evropskými dotacemi v naší zemi začínají být hodně obezřetní, a tak je docela možné, že s financováním megalomanské varianty projektu budou potíže. Jak nakonec všechno dopadne, není ještě v této chvíli jasné. Nezbývá než doufat, že byť se zpožděním přece jenom zvítězí zdravý rozum a krásný městský park neztratí nic ze své někdejší atmosféry.

Fakt, že veřejnost sleduje vše, co se děje kolem lesů, městských parků a stromořadí, a reaguje na to, je nepochybně pozitivní zjištění. Les a stromy vůbec jsou pro nás symbolem krásy a zachovalé krajiny a každý necitelný zásah se mnohých z nás emotivně dotýká. O to více je překvapující, jak lhostejně se společnost chová k devastaci jiné, neméně bytostné podstaty naší krajiny – půdě. Pro minulé generace byla půda základním zdrojem obživy a byla takřka posvátná. Dnes jsou pozemky nezřídka předmětem spekulací a machinací. Bez protestů sledujeme, jak desítky a stovky hektarů orné půdy nejvyšší bonity získávají developerské firmy budující satelitní městečka a obrovské skladištní haly.

Ornici shrnou buldozery a někdejší pole zalije beton a asfalt, a to jednou provždy. I tady jsou ekonomické argumenty silnější. Jenže půdu nelze na rozdíl od lesa prakticky obnovit, nepomůže si ani příroda. Přesto nikde nevidíme, že by se aktivisté připoutávali na radlici buldozeru shrnující ornici, která ještě před pár lety živila stovky a tisíce lidí. Přitom za několik let může být drastický úbytek půdy nejen u nás, ale v celé Evropě mnohem větším problémem než lesní kalamity. Ale o tom až příště.

Archiv, časopis Krásná 2012