Co je co? Jan Sokol vysvětluje jak slyšíme

Jak je to se sluchem? Učili jsme se, že člověk slyší zvuky. Budiž. Sedíte u otevřeného okna a slyšíte, jak si někdo na ulici píská písničku Žlutá ponorka. Dejme tomu, že nejste muzikant a neznáte noty. Žlutou ponorku byste nedovedl v notách napsat a ani nevíte, jestli začíná na c nebo na g. Takže neslyšíte či nepoznáte jednotlivé tóny, ale právě Žlutou ponorku.

Poznáte ji, i když je transponovaná, to jest výš nebo níž, než by měla být. Slyšíte a poznáte ji dokonce i tehdy, když ji neslyšíte od začátku. Písnička, jako je Žlutá ponorka, ovšem chvíli trvá a přísně vzato ji nikdy „slyšet“ není: v každé chvíli mohu slyšet jen jeden tón nebo akord. A přece ji neposlouchám tak, že bych musel vzpomínat, co bylo předtím. Prostě ji slyším a poznám jako celek. U sousedů se někdo učí na klavír. Hraje písničku Skákal pes přes oves a hned ve třetím taktu vždycky sáhne vedle. Když to udělá po páté, můžete vyletět z kůže. Jak je to možné, když písničku nikdy nezahrál správně? Odkud víme, že sáhl vedle? A proč nás to tak rozčiluje?

je vidím docela ostře, ne rozmazané jako na fotografii. Stejně ostře vidím i nehybnou ulici, pozadí – ne jako fotograf, který je objektivem sleduje a může zachytit ostré auto na rozmazaném pozadí. Jak mohu vidět pohyb, když v každém okamžiku je auto právě „někde“ a film je také tak (nehybné) zachytí? Teprve když se na film dívám, vidím zase plynulý pohyb.

Naše nejdůležitější smysly, zrak a sluch, mají hodně odlišnou povahu. Očima se můžeme podívat tam nebo jinam a můžeme je také zavřít. Naproti tomu sluch je „všesměrový“ a nevypíná se zcela ani ve spánku: jinak by nás budík nevzbudil. Zrak je hlavní smysl naší aktivity, kdežto sluch je spíše smysl „obranný“. Proto máme i v jazyce vedle slovesa vidět ještě také dívat se a podívat se. Na někoho si můžeme „posvítit“ a někoho „probodnout očima“. Naproti tomu ke slyšení se pojí naslouchání a poslouchání, poslušnost. Je zajímavé, že dravci mají zvlášť dokonalý zrak, kdežto plachá zvířata žijí spíš podle sluchu. Zrak vytváří obraz světa okolo, kdežto sluch je smyslem jazyka a řeči, komunikace mezi námi. Ostatní „klasické“ smysly, chuť, čich a hmat, jsou zase úplně jiné: jsou to smysly „na blízko“, jak říká Kant. Jejich informační obsah nedokážeme ani zhruba odhadnout, protože nevíme, jak ho měřit. Nemají pro nás zdaleka takový význam, ale dodávají světu punc skutečnosti: co nevoní, ani nepáchne, co nemůžeme ochutnat a na co si nemůžeme sáhnout, není tak docela skutečné.

Na němém filmu nebo na televizi s vypnutým zvukem je cosi přízračného, někdy velice směšného. Právě proto, že jsou „němé“. Podobně i na dobře známém místě se nám zvuky potmě zdají být jiné, zvláštní, zlověstné. Chybí jim totiž „obraz“. Protože člověk za normálních okolností nevnímá obraz a zvuk zvlášť, ale obojí dohromady. Jedno bez druhého působí nepřirozeně, někdy směšně a jindy třeba příšerně. Proto je člověk tak citlivý na to, když se obraz a zvuk „rozjedou“, třeba při špatně dabovaném filmu.

Z knihy Jana Sokola Malá filosofie člověka (Vyšehrad, Praha 1998) vybral Jan Kašpar.