Chodím městem: Dillí

Chodím městem: Dillí

Jsme chodci cizích měst A životů
Pasem se na uprášené slávě zpod plotů

Písmena vyběhla z klávesnice vlastně automaticky. Pod touto hlavičkou jsem už vyprávěla o Berlíně, Washingtonu, Santiagu de Compostella, Santiagu de Chile a tak dál, protože upřímně věřím, že co člověk nohama neprojde, očima nepozná.

A teď tu sedím a zaskočena zírám na titulek. Je vůbec možné chodit v Dillí pěšky?

Angličané se této podivné pláně, jež se táhne od řeky Jamuny k Aravallským horám a na které snad od dob, kdy lidé chodí po dvou, vznikala a zanikala města, zmocnili roku 1803 – a usoudili, že ne. Za jejich vlády se dočkala největšího rozkvětu původně japonská jinriksha, dvoukolé vozítko pro dva (útlejší) pasažéry, tažené jedním mužem.

Poprvé jsem byla v Indii před jedenácti lety a to jsem ještě měla (vytřeštěný a statisticky patrně mylný) dojem, že je tu dosud nejrozšířenějším dopravním prostředkem, i když v klasické podobě – tedy se zapřaženým běžcem – jsem ji už i tehdy zahlédla jen v Kalkatě.

V Dillí se však všude opírali do pedálů vychrtlí a otrhaní muži od chlapců až po starce. Divoce barevné a omlácené cyklorikši na vysokých kolech plnily úzké uličky až nad okraje. Když jsme vpodvečer jako správní turisté mířili do Rudé pevnosti na místní verzi Son at Lumière, názorného programu o historii města, připomínala Chandni Chowk – hlavní tepna starého Dillí – jedinou zmítající se sádku zešílevších tropických ryb. Cyklorikši i motorikši se prodíraly sebou navzájem, kolo doráželo na kolo, z barevné záplavy se nořily rohy krav. Seděli jsme na vysokém chatrném sedátku uprostřed troubící a cinkající strkanice, čas plynul a můj kamarád, sportovec zakládající si na svém stoicismu, dostal malinký hysterický záchvat. Třásl se, oči měl rozpité a rozhlížel se zoufale, nebylo však úniku: létat neuměl a chodec tu neměl šanci. A všichni kolem vězeli v té vřavě rezignovaní a klidní a to bylo také jediné rozumné.

Vždyť jsme ten nablýskaný pořad na jednom z nádvoří mohutné Rudé pevnosti ještě stihli. Pověděli nám, jak tu rozkvétala mocná království a jak je polykal čas, jak přišli potomci Čingischána, ale před nimi? – Ale po nich? – A mně z toho utkvěly jen bizarní útržky. Třeba – že v celém silně nacionálně laděném pořadu nepadla ani zmínka o Britech. Jako by nebyli.

Nebo že se kdysi po celé délce toho hlučného blázince Chandni Chowku táhl bazén, ve kterém se odráželo měsíční světlo.

A že místo, dnes známé jako Staré Dillí, zas tak moc staré není, protože vzniklo v době, kdy Ludvík XIV., Král Slunce, zakládal Versailles. Jmenovalo Shahjahanabad, město Shahjahanovo

A že Dillí bylo od roku 1358, kdy padl Bagdád a sídlo kalifátu bylo přeneseno do Káhiry, centrem islámu v Indii. A že je hlavním městem Indie a spěje ke šťastné budoucnosti.

Snad ano. Dnes už změny bijí do očí i nejpovrchnější příchozí.

Když nepoučený Zápáďák vykročí z klimatizované zóny mezinárodního letiště, dostane zabrat. Všechny smysly mají co dělat.

Dillí není jen město, je to stát, úděl, paradox.

Dillí se podobá Moskvě. Kdo kdysi cestoval do Sovětského svazu letadlem, musil přes Moskvu. Tam obvykle den dva pobyl, než mohl pokračovat domácím letem tam, kam měl vlastně namířeno – třeba zpátky na západ do Kyjeva nebo do Minsku.

A kdo cestuje do Indie, musí volky nevolky přes Dillí. Tak se tu každý den ocitne spousta těch, kteří sem vlastně nejedou, o městě nic nevědí a řeší jediné:  Jak přežít Dillí

Archiv, časopis Krásná 2009, foto: pixabay, unsplash: Ravi Sharma (@RaviNepz)