České vynálezy – lodní šroub a zákony dědičnosti
Významní představitelé technické a vědecké inteligence patří, či alespoň by měli patřit, vedle inteligence kulturní vždy k národním pokladům každé země. Možná ani nevíte, které všechny známé i méně známé vynálezy a objevy dali světu lidé, kteří žili a tvořili nebo se alespoň narodili v českých zemích. Důmysl, vtip, zručnost, neúnavná práce a originální nápady nikdy nechyběly českým lidem, z nichž se mnohým podařilo nesmazatelně se zapsat mezi světové velikány svých oborů.
Lodní šroub
Myšlenkou na využití Archimedova šroubu k pohonu plavidel se ve svých úvahách zabýval již v 16. století Leonardo da Vinci. Ovšem teprve konstruktér Josef Ludvík František Ressel jako první navrhl a vyzkoušel (1826, patent 1827) optimální tvar lodního šroubu a jeho umístění vodorovně pod záď lodi před kormidlo. Tento vynález tak postupně vytlačil rozšířený kolesový mechanismus pohonu lodí.
Josef Ressel se narodil 29. června 1793 v Chrudimi. Studoval gymnázium v Linci a v roce 1809 se ucházel o studium na dělostřelecké škole v Českých Budějovicích s cílem stát se důstojníkem. Tam ovšem nebyl přijat pro své chabé fyzické dispozice. Nakonec absolvoval studium na lesnické akademii v Mariabrunnu.
Působil jako lesník v Kraňsku a roku 1821 se stal lesmistrem v Terstu. Již od počátku zdejšího působení ověřoval své experimenty s lodním šroubem, nejprve s modely a posléze roku 1826 se skutečnou lodí. Svůj vynález patentoval roku 1827, ale protože se zároveň vyrojilo mnoho spekulantů a dalších údajných vynálezců, trval vleklý spor o přiznání Resslova prvenství až do roku 1866, čehož se již nedožil.
Jako lesník se podílel na kultivaci lesů a zejména na zalesňování Istrie. Kromě dnes celosvětově používaného lodního šroubu stál také jako konstruktér u zrodu šroubového lisu na víno a olej, parního vyluhování barviv a tříslovin, kuličkového ložiska bez mazání či pneumatické potrubní pošty. Josef Ressel zemřel na malárii 9. října 1857 během své služební cesty v Lublani.
Zákony dědičnosti
Bývají také často nazývány Mendelovými zákony po svém objeviteli, kterým byl Gregor Johann Mendel. V roce 1866 na základě analýz genetického křížení a proměnlivosti znaků u rostlin, zejména hrachu, formuloval své zákony dědičnosti. Tzv. první Mendelův zákon říká, že křížením červenokvětých rostlin s žlutokvětými můžeme dostat všechny červené, všechny žluté, výjimečně oranžové, ale nikdy ne část žlutých a část červených květů. Při křížení není podstatné, zdali byl na žlutý květ přenesen pyl z červeného květu nebo naopak.
Zákon o čistotě a segregaci vloh pak říká, že vlohy přecházejí do pohlavních buněk čisté a nemísí se s vlohami opačnými. Jednotlivé znaky se dědí nezávisle na sobě. Takže například červená rostlina může být malá i velká, podle nakřížení. Později se ovšem ukázalo, že některé geny jsou na jiných závislé. Např. zákon o volné kombinovatelnosti vloh – zde se praví, že jednotlivé vlohy se mohou volně kombinovat, neboť do pohlavních buněk přechází z daného páru pouze jedna.
Toto samozřejmě není přesné znění oněch zákonů, jen jakési přiblížení toho, o čem pojednávají. Poněvadž Mendel pracoval s velkými soubory pozorovaných dat, jež musel racionálně třídit, přispěl také k založení vědního oboru biostatistiky. Zajímavé je rovněž působení Mendela jako meteorologa, kdy od roku 1862 prováděl přesná každodenní meteorologická pozorování pro Meteorologický ústav ve Vídni. Johann Mendel se narodil 20. července 1822 v německy hovořící zemědělské rodině v Hynčicích ve Slezsku. Studoval gymnázium v Opavě a v letech 1840–1843 na Filozofické fakultě v Olomouci.
Z finančních a rodinných důvodů vstoupil do semináře a v roce 1843 také do augustiniánského kláštera sv. Tomáše v Brně, kde přijal řeholní jméno Gregor. V roce 1853 ukončil studium přírodních věd na Univerzitě ve Vídni. Poté se opět vrátil do Brna ke svým experimentům, které musel částečně omezit, když se od roku 1868 stal také opatem kláštera sv. Tomáše. V roce 1883 vážně onemocněl a 6. ledna 1884 zemřel. Je pochován na ústředním hřbitově v Brně. Velký přínos Mendela pro biologii byl oceněn až po jeho smrti na začátku 20. století. Dnes nese jeho jméno mj. také první česká vědecká stanice v Antarktidě.
Archiv, časopis Krásná, 2010
