Brandl jako malíř pozemských neřestí
Barokní bouřlivák Petr Brandl (1668–1735) je zosobněním českého uměleckého bohéma. Bezstarostný hýřil, nesvědomitý manžel, nezodpovědný kumpán, a přesto jeden z největších a nejtalentovanějších umělců, jaký se kdy v Praze narodil. Jeho značné proslulosti si byli vědomi i současníci. Benediktinský archivář od sv. Mikuláše na Starém Městě si o něm poznamenal: “Je zcela přeslavný a po celé Evropě proslulý malíř.” V latinském originále zní jeho slova ještě vznešeněji: “Celeberrimus omnino et per totam Europam famosus pictor.” Celebrita a famózní malíř!
Jeho životopis by mohl být scénářem pro akční film z produkce Hollywoodu. Dostával se do sporů s pražským malířským cechem, porušoval jeho přísné předpisy, neboť se necítil jako pouhý řemeslník, ale jako génius políbený Múzou. Byl i rváč, krátce ho věznili na pražské Staroměstské radnici, protože v prudké hádce zranil jednoho muže. Se svojí manželkou si brzy přestal rozumět. On uctíval boha vína Bakcha a patronku lásky Venuši, ona byla šetrná a až úzkostlivě spořádaná měšťanka.
Všechno, co vydělal, to Petr Brandl také rozházel, mimo jiné i kvůli špatným investicím, například do dolování zlata v Jílovém u Prahy. Lehkomyslně nadělal mnohé dluhy. Utrácel za víno, paruky, pudr a tabák. Žil si na vysoké noze. Chtěl se podobat šlechtickým mecenášům. Netrpěliví věřitelé ho pronásledovali celý život a manželka zase neustále vymáhala výživně na tři děti. V únoru 1729 požádal královéhradecký hejtman sedleckého opata, aby honorář za obrazy pro klášter nebyl odevzdán malíři, ale krajskému úřadu k uspokojení věřitelů. Brandl zažil na vlastní kůži i vězení pro neplatiče. Od smrti ve vlhké vězeňské kobce ho zachránilo jen umění. Mecenáši si ho vyžádali k malování obrazů a za osvobození malíře se přimluvili až na nejvyšších místech.
Historik umění V. V. Štech o Brandlovi kdysi výstižně napsal: “Rozvraty domácí, bažení po penězích, neklid vášně a bezmeznost smyslů – všechno živilo výtvarnou dychtivost člověka, jemuž se zážitky a dojmy stále vtěsňovaly v malbu.” Jedinečnou kolekci jeho obrazů vlastní pražská Národní galerie.
Kurátorka Národní galerie Andrea Rousová tvrdí: “Brandl se před námi objevuje ve zcela novém světle – prezentován byl totiž vždy více jako malíř ve službách církve, oslavující svaté ve sféře nebeské, ale nyní jej chceme předvést rovněž jako umělce zachycujícího okamžiky ze života obyčejných smrtelníků. I přes nevelký počet dochovaných děl s mravoličnou tematikou je patrné, že se Brandl dokázal dotknout těch nejzákladnějších neřestí barokní doby – tabáku, alkoholu i prodejné lásky.”
Pozemské prohřešky zobrazené v alegorické podobě se staly v baroku žádanými tématy a Brandl jejich malováním jen vyhověl přání zákazníků. Inspiroval se náměty, které do umění přinesli nizozemští malíři 16. a 17. století. Jejich díla důvěrně znal z grafik i z proslulé Obrazárny Pražského hradu, kam měl v mládí volný přístup jako žák Kristiána Schrödera, dvorního malíře a kurátora sbírky. V dílech odsuzujících kouření či pití alkoholu nebo satiricky glosující práci felčarů, kteří ze vzorku moči usuzují na nechtěné těhotenství, není nic nebo téměř nic autobiografického, byť by to tu člověk rád hledal. Šlo o zakázku stejně jako portréty nebo náboženské kompozice. Obrazy považoval Brandl jen za obrazy, nikoli za nějaké osobní pokání či zpověď. Velmi osobní je však temperament, s jakým se pouštěl do jejich malování. Štětcem dokázal na plátně rozehrát symfonii barev, zaujmout svobodou dramatického výtvarného projevu.
Nemocný a opuštěný Petr Brandl zemřel v sedmašedesáti letech 24. září 1735 večer v laciné krčmě v Kutné Hoře. V jeho ateliéru se nenašlo téměř nic cenného. Pár obrazů si vzal domácí – chirurg Václav Šrámek – jako splátku za byt a stravu. Nicméně Brandlovu proslulost všichni srovnávali s nejslavnějším z antických umělců. “Zemřel dle kumštu svého malířského druhý Apelles,” rozkřiklo se okamžitě po celém městě. Na obecní útraty Kutné Hory mu byl v kostele P. Marie vystrojen honosný pohřeb. Za duši malíře se modlili sedlečtí cisterciáci i kutnohorští jezuité a na tři sta horníků přišlo k hrobu s rozsvícenými kahanci. Vzdali poctu muži, jehož jméno se v Čechách stalo synonymem pro velkého malíře.
Archiv, časopis Krásná 2005
