Život s květinami (1. díl)
Kdybych napsal, že má maminka, od jejíhož narození uplyne v listopadu už sto let, žila v květinách, nebyla by to pravda. Taková slova by mohla navodit představu života v nějaké idylické selance. Má maminka Marie totiž opravdu s květinami žila, protože jako zahradnice pro ně pracovala, o ně pečovala, dokonce některé po desítky let úspěšně šlechtila a svůj život prožila ve dvou zahradnictvích.
To první bylo v náchodském předměstí Plhově pod krásným zámkem, který koncem 18. století patřil Petru vévodovi Kuronskému, pro něhož maminčin předek David Mojžíš (1765–1836) vysázel tu krásnou lipovou alej, vedoucí od zámku k romantickému lesnímu hřbitovu. Tento zámecký zahradník, který se snad podílel i na výsadbě ratibořického parku, byl nejstarší člen rodiny, o němž je doložitelně známo, že byl zahradníkem z profese. Ten si také počátkem 19. století založil na Plhově vlastní obchodní zahradnictví, v němž rodina Mojžíšů působila až do sedmdesátých let 20. století, kdy muselo ustoupit panelákové zástavbě.
Tatínek mé maminky, tedy můj náchodský děda Arnošt (1874–1922), vynikající pěstitel orchidejí, byl i velký muzikant, hrál prý na osm nástrojů. Kromě toho si jako milovník umění po léta postupně objednával od místního řezbáře figurky pro svůj časem velký a nesmírně krásný betlém, který jsem při návštěvách babičky, děda totiž zemřel před mým narozením, vždy v promrzlé setnici bezmezně obdivoval.
Marie, nejstarší dítě svých rodičů, krásná žena mírně rusých či spíše zlatistých kudrnatých vlasů, pracovala od mládí v zahradnictví, kde bylo od jara do zimy pořád co dělat. Krátce před smrtí, dožila se čtyřiaosmdesáti let, mi řekla, že se pro zahradničení rozhodla dobrovolně a ráda a nikdy toho nelitovala. V roce 1924 se provdala za mého tatínka, který také pocházel ze zahradnické rodiny vlastně už tradiční, protože začala zahradničit již v padesátých letech 19. století. Maminka tedy ve svých jednadvaceti letech přišla ze zvlněného lesnatého náchodského podhůří – jak se říkalo a snad dodnes i říká – „do kraje“, do roviny, do Jaroměře a zde v údolíčku ve středu města, ohraničeném z jedné strany strání zvanou Klouzkov a z druhé železniční tratí, prožila se svým mužem Františkem Černým (1896–1968) šťastný život.
Když tatínek nedlouho po svatbě zahradu od svého tatínka převzal, rozhodl se postupně rozejít s běžným provozem obchodního zahradnictví a začal se specializovat, protože byl už zahradník moderního typu. Pro tuto činnost se vyzbrojil na trutnovské obchodní škole, dvěma roky studia v pomologickém ústavu v PrazeTroji i krátkou praxí na francouzské Riviéře. Zprvu, aby získal určitý kapitál, školkařil, což bylo výhodné, protože ve dvacátých letech si lidé houfně stavěli vilky, do jejichž zahrádek potřebovali stromy i keře. Koncem tohoto desetiletí se však naši začali specializovat na šlechtění petúnií a počínali si tak dobře, že tuto letničku různých tvarů a barev záhy v naší republice zdomácnili a rozšířili.
Méně se nějakou dobu věnovali i šlechtění salvií, calceolárií, cyklámenek, koleusů, macešek, aster. Trpělivým výběrem si v zahradě vytvořili i velké porosty konvalinek pro zimní rychlení s neobvykle velkým počtem zvonků. Už v roce 1934 uvedli na trh svoji první odrůdu petúnií, třepenitou červenobílou karkulku, první trpasličí petúnii, která se v semenářských sortimentech drží dodnes. V druhé polovině třicátých let se již na jaroměřské šlechtitelské porosty jezdily do Jaroměře dívat exkurze zahradníků. O semena byl velký zájem. Naši se k stáru dočkali i toho, že některé jejich novinky získávaly ceny na velkých zahradnických výstavách v Erfurtu a ve Vídni.
Archiv, časopis Krásná, 2003
