Zdravotní sestra a T. G. Masaryk: Anna Rypáčková (2. díl)

Duch Florence Nightingalové

Prezident Masaryk Anně odpověděl z Topolčianek: „V Londýně jistě se ve svém oboru něčemu přiučíte; myslím hlavně v ošetřování a styku s lidmi. Angličané a Američané mají v ošetřování více praxe a mají jistou jemnost, které se doma ještě nedostává; také styk s lidmi, formy obcování jsou nám dobrou školou. Ale Londýn Vám poskytne i více. Podívejte se do muzeí a sbírek. Obrazy anglické stojí za to. Trošku z dějin anglické malby a umění vůbec neuškodí. Divadlo, až zvládnete jazyk, Vám prospěje věcně i jazykově, třeba něco od Shakespeara atd. Napřed si to přečtěte a pak dobře poslouchejte. Zaskočte si ale do různých čtvrtí, zejména do chudinských… Vůbec Londýn po sociální stránce… Pište brzy a častěji a hodně zpráv o tom, co robíte a kutíte; to Vás donutí věci si urovnat a třeba i svůj plán si doplnit. President.“

Na prezidentovo přání se mezi nimi střídaly dopisy v angličtině, aby pozoroval, jaké dělá pokroky. Praktikovala v nemocnici sv. Tomáše založené Florence Nightingalovou. Sestry tu ještě nosily uniformy a čepice z její doby, jen typická lampa chyběla. Viděla mediky na alegorických vozech vybírat příspěvky pro nemocné, pozorovala, jak se v nemocnici s pacienty šetrně zachází, bez jeho souhlasu neudělal lékař jediný zákrok.

Potírala tuberkulózu a cukrovku

Po návratu ošetřovala jako soukromá sestra profesora Jaroslava Golla a v jeho rodinném prostředí poznala i mladší historiky Josefa Pekaře a Josefa Šustu. Touha vrátit se na kliniku se jí vyplnila v roce 1929. Čekaly na ni nové projekty, nejdříve v poradně pro nemocné tuberkulózou. Tyto činnosti – zdravotní a sociální – se prolínaly. Navštěvovala rodiny, vyhledávala původce nemoci, pacienty umisťovala v sanatoriích, pomáhala při zřizování sítě poraden pro tuberkulózní a spolupracovala s Armádou spásy.

Byla u prvního podávání inzulínu diabetikům. Vysvětlovala dietu, učila pacienty zrakem odhadnout, kolik jídla a čeho mohou sníst, jak ovládat injekční stříkačku. Poprvé hlídala porod diabetičky a dobře to dopadlo. Opět organizovala rozšíření poradenských center po celé republice.

O tom, jak se jí daří, psala prezidentovi v lednu 1929: „Zajímal jste se posledně, pane presidente, o mou zdravotně- -sociální práci v nemocnici. Uvažovala jsem o tom a myslím, že jsem byla v některých věcech poněkud subjektivní. Budu hledět o tom mluvit v nejbližší době s profesorem a jistě se mi mnohé ujasní, budu-li slyšet jeho názory. Myslím, že bude lépe, když se zatím o mne nebudete zmiňovat. Příště Vám pak povím, oč jsem dál v jednání.“ Mnoho postupů osvědčených v Anglii doma těžko prosazovala, probírala je s prezidentem, ale chtěla problémy řešit samostatně.

Hlavní sestrou

Na jaře 1934 se prezident po zimě cítil unavenější a zřejmě pozoroval, že mu ubývají síly. Snad se chtěl rozloučit, snad chtěl dát Anně do budoucnosti několik rad. Napsal jí: „…máte ve čtvrtek 22. odpoledne kdy na Hrad? Rád bych Vám za dvojí práci poděkoval. (V místnosti jako obyčejně). Pozdravení! Masaryk.“ Co myslel tou dvojí prací? Jistě zdravotní a sociální, obě věci viděl v souvislosti.

Po Anglii hodlal T. G. Masaryk poslat Annu Rypáčkovou do Spojených států. K tomu nedošlo. Až v roce 1947, kdy zastávala funkci hlavní sestry v dnešní Všeobecné fakultní nemocnici, získala stipendium Rockefellerovy nadace a odcestovala za oceán. Absolvovala přednášky a stáže v nemocnicích v New Yorku, Washingtonu a Atlantic City. Na učitelských seminářích při Kolumbijské univerzitě referovala a diskutovala.

Vrátila se v nevhodný rok 1948. Poznala kvalitu mnoha nemocnic, domluvila se německy, anglicky a francouzsky, obdržela vzácnou medaili Florence Nightigalové, byla ošetřovatelkou TGM, to se v novém politickém klimatu někomu nehodilo.

V kontaktu s Alicí Masarykovou

Stále se k sobě hlásily, Alice Masaryková a Anna Rypáčková, i po tragickém skonu Jana Masaryka. V květnu 1948 dostala Anna lístek: „Počítám, že mezi 5.–15. budu v Praze a těšilo by mě, kdybyste mi jednou vyprávěla o své práci, která je tak nesnadná a kterou se snažíte dělat, jak nejlépe dovedete. Můžete mě navštívit?“. Pokud se spolu v Loretánské ulici setkaly, bylo to naposledy. V prosinci téhož roku Alice Masaryková odjela za sestrou Olgou do Ženevy a už se nevrátila.

Akčnímu výboru nebylo po chuti, aby sestra Rypáčková zůstala na svém místě: „V nemocnici, odkud jsem už definitivně odešla, jsem nechala kousek sebe a je mi po ní smutno,“ psala jednomu z lékařů. Pomocnou ruku jí patrně podala lékařka Zdena Nedvědová-Nejedlá, dcera ministra školství. Sblížily se v koncentračním táboře Ravesbrück, tykaly si. Ztratila funkci hlavní sestry, ale stala se ředitelkou zdravotní školy v Ječné ulici 4, v budově, kde v sedmadvaceti začínala. Svými zkušenostmi musela být pro školu pravým požehnáním.