Zahradníkův máj - Požehnaný déšť

Alpinum se tomu říká patrně proto, že tento kousek zahrady umožňuje svému pěstiteli provozovat krkolomný alpinismus; chce-li třeba vysadit tuhle mezi ty dva kameny maličkou androsaci, tu se musí jednou nohou lehce postavit tady na ten kámen, který se drobet viklá, a druhou vznosně balancovat ve vzduchu, aby nerozšlápl polštářek erysima či kvetoucí tařičky; musí použít nejsmělejších roznožů, dřepů, zvratů, poloh, postojů, poskoků, výpadů, předklonů, chvatů a cviků, aby mohl sázet, kypřit, dloubat a plet mezi malebně narovnanými a ne zrovna pevně sedícími kameny své skalky.

Požehnaný déšť

Nejspíš má každý z nás v sobě nějaký zděděný kousek hospodáře, i když nám neroste ani pelargonie nebo mořská cibule v okně; jak na nás týden svítí slunce, začnem se starostlivě dívat k nebi a říkáme si na potkání: „Mělo by zapršet.“
„Mělo,“ povídá druhý měšťáček. „Onehdy jsem byl na Letné a už vám je tak sucho, že hlína puká.“
„A já jsem jel onehdy vlakem do Kolína,“ povídá první. „Já myslím, že je hrozně sucho.“ „Měl by spadnout pořádný déšť,“ vzdychá druhý.
„Aspoň tři dny aby pršelo,“ dodává první. Ale zatím slunce praží, Praha ponenáhlu počíná páchnout uhřátou člověčinou, v tramvajích se melancholicky zapařuje lidská tělesnost, lidé jsou na sebe podrážděni a jaksi nedružní.
„Myslím, že bude pršet,“ praví opocený tvor. „Mělo by,“ sténá druhý.
„Aspoň týden kdyby pršelo,“ povídá první, „na travičku a tak.“
„Je příliš sucho,“ míní druhý.

Zatím se sluneční úpal dusně podebírá, ve vzduchu kvasí těžké napětí, bouřky se převalují po obloze, ale neuleví zemi ani lidem. Ale jednou zas na obzoru zahlučí bouřky, dýchne vítr nasycený vodou a už je to tady: provazy deště crčí na dlažbu, země vydechne téměř hlasitě, voda šumí, bubnuje, pleská, drnčí do oken, ťuká tisíci prsty v okapech, běží stružkami a zvoní v kalužích a člověk by chtěl křičet radostí, vystrčí hlavu z okna, aby si ji ochladil vláhou nebeskou, píská, povykuje a chtěl by se postavit bos do žlutých bystřin, ženoucích se ulicemi. Požehnaný dešti, chladivá rozkoši vody, vykoupej mou duši a obmej mé srdce, třpytná a studená roso. Byl jsem již zlý horkem, zlý a líný; byl jsem líný a těžký, tupý, hmotný a sobecký; vyschl jsem suchostí a dusil jsem se v sobě tíhou a nelibostí. Zvoňte, stříbrné pusinky, kterými žíznivá země přijímá úder krůpějí; huč, letící závoji vody, smývající vše. Žádný zázrak slunce nevyrovná se zázraku požehnaného deště. Běž, zkalená vodičko, stružkami země; napoj a zkypři žíznivou hmotu, jež nás vězní. Všichni jsme vydechli, tráva, já, hlína, my všichni; takto je nám dobře.

Šumící liják ustal, jako by za šňůru zatáhl; země se rozzáří stříbrným oparem, v křoví se rozkřikne kos a vyvádí jako blázen; i my bychom vyváděli, ale zatím vycházíme prostovlasí před dům, abychom vdechli svěží a jiskrnou vlhkost vzduchu i země.

„Krásně zapršelo,“ říkáme si.
„Krásně,“ povídáme, „ale mělo by spadnout ještě víc.“
„Mělo,“ odpovídáme, „ale i tohle byl požehnaný deštíček.“

Za půl hodiny prší znovu, dlouhými, tenkými nitkami; to je ten pravý, tichý, dobrý déšť; tiše a široce prší úroda. To už není stříkající a crčící příval; lehýnce šelestí vzdušná a pokojná prška. Z tebe, tichoučká roso, ani kapka nepřijde nazmar. Ale mraky se rozhrnou a do tenkých nitek se opře slunce; nitky se trhají, prška mizí a země vydechuje teplou vláhu.

„To byl správný májový deštík,“ libujeme si, „teď se to krásně zazelená.“

„Ještě pár kapek,“ říkáme, „a stačí to.“ Slunce se naplno opře o zem, z vlhké hlíny stoupá parný znoj, dýše se těžce a dusně jako v pařeništi. V koutě oblohy se chystá nová bouře, vdechuješ horkou páru, několik těžkých kapek padne k zemi a někde z jiného kraje zavane vítr, napitý deštivým chladem: Umdléváš v provlhlém vzduchu jako ve vlažné koupeli; dýcháš kapénky vody, brodíš se stružkami vody; vidíš na nebi sbírat se bílé a šedé balíky par; jako by celý svět chtěl teple a měkce roztát v májovou pršku.

„Mělo by ještě zapršet,“ říkáme si.

Archiv, časopis Krásná 2009