Váhy (1. díl)
Žár léta je dávno pryč, zimní mrazy však jsou ještě v nedohlednu. Sluneční svit je mírný a hřejivý, vzduch je svěží a prostoupený vůněmi, příroda hýří barvami, tažní ptáci se shromažďují ke společným cestám na jih, dobytek schází do údolí, lidé se vracejí do svých obydlí.
Příroda ve Vahách
Úroda je sklizena, téměř vše, co příroda od jara zrodila, již vydalo své plody. Přišla doba uklidnění, oddechu. Je období indiánského léta. Všechno je uspořádáno, všechny extrémy jara i léta, jarní bouřlivost mládí i kypící síla letního dospívání jsou urovnány a zahlazeny. Žár léta je dávno pryč, zimní mrazy však jsou ještě v nedohlednu. Sluneční svit je mírný a hřejivý, vzduch je svěží a prostoupený vůněmi, příroda hýří barvami, tažní ptáci se shromžďují ke společným cestám na jih, dobytek schází do údolí, lidé se vracejí do svých obydlí. Nastoupila harmonie, příroda dospěla do zralého bodu mezi rozpukem a zráním jara a léta na jedné straně a mezi klidem zimního spánku na straně druhé. Den i noc jsou stejně dlouhé, zavládl mír a rovnováha, avšak noční čas, čas klidného a spravedlivého spánku, přece jenom pomaličku začíná nabývat na síle. Taková je kvalita času Vah.
Mytologie Vah
Slunce na své pouti zvěrokruhem dospělo do poloviny své roční dráhy, nastal čas zhodnotit všechno, co dosud bylo vykonáno, a zamyslet se nad tím, co bude dál. I v tomto směru je možno chápat dvě misky Vah – jako minulost a budoucnost, dobro a zlo, lež nebo pravdu, tělesné nebo duševní směřování. Jsme v bodě rozhodování. Staří Egypťané pro toto období měli krásný symbol. Váhy stojí u soudu smrti, ve kterém zemřel˘ člověk podstupuje zvažování. Anúbis se šakalí hlavou jako vážný pokládá jeho srdce na misku a vyvažuje je pštrosím pérem, které zde zastupuje Maat, bohyni pravdy a spravedlnosti. Srdce člověka by mělo být lehké jako toto péro, neobtížené lží a zlými skutky. Thovt s hlavou ibise, bůh vědy a písařského umění, zapisuje výsledek. Obstál-li člověk, byl uveden k bohu Usirovi, splynul s ním, a získal tak další život na onom světě, tedy v duchovní sféře. V opačném případě, neobstálo-li jeho srdce při vážení, roztrhal ho pes hlídající bránu podsvětí – člověk zůstal připoután k hmotě. Nešlo zde tedy o rovnováhu, jak je dnes znamení Vah mnohdy špatně chápáno, ale v pravém slova smyslu o zvažování a rozhodování.
Vahám vládne Venuše
Není to ale ona epikurejská, požitkářská Venuše z Býka, zaujatá rozkošemi, pohodlím a hmotným blahobytem. Ve Vahách je to Venuše jiná – vyspělejší, zmoudřelá, vyzrálá. Na obloze ji také můžeme spatřit večer nad západním obzorem poté, co Slunce zmizelo pod ním – zatímco v Býku byla Jitřenkou, ve Vahách vládne jako Večernice. Jako vládkyně vzdušných Vah je zaměřena mnohem více ke světu idejí, k dokonalosti forem a tvarů, ale také k lásce jako ideálnímu naplnění vztahu dvou lidí, muže a ženy, k lásce, která symbolizuje nalezení a doplnění každé individuality o její druhý pól. Ostatně i umístění Vah ve zvěrokruhu přesně naproti Beranu tomu odpovídá – Beran symbolizuje „já“, Váhy jsou symbolem pro „ty“.
Mýtus o Paridovi
K aspektu Vah a Venuše jako Večernice se váže krásný Řecký mýtus o Paridovi. By to syn trojského krále Priama, ke kterému na Diův příkaz Hermes, posel bohů, přivedl tři rozvaděné bohyně – Héru, Athénu a Afroditu. Všechny se přely o jablko, které mezi hosty na svatbě Thetidy s Peléem hodila bohyně Eris (Svár). Na jablku byl totiž nápis „pro tu nejkrásnûjší“, a proto se stalo oním příslovečným „jablkem sváru“. Podle Diovy vůle měl nyní Paris bohyně rozsoudit. Každá z nich se ovšem snažila Parise podplatit, aby přiřkl jablko právě jí: Héra mu slíbila vládu nad světem, Athéna vítězství v bitvě a Afrodita nejkrásnější ženu světa. Paris měl neblahé tušení a pokusil se diplomaticky rozdělit jablko na tři díly. Bohyně s tím ovšem nesouhlasily, a tak mu nezbylo než se rozhodnout pouze pro jednu z nich. Přiměl ale nejprve všechny tři, aby mu slíbily, že se nerozzlobí ani se nebudou mstít, kdyby měly prohrát. Panovat nad světem Parida nelákalo, to by si zvolil spíš Lev, ani vítězit v bitvách pro něho nemělo cenu, to by bylo přáním spíše Berana. Mít však nejkrásnější ženu světa, to bylo něco, co jej dokázalo nadchnout. Přisoudil proto jablko Afroditě (Venuši). Athéna s Hérou se ovšem rozzuřily a plánovaly pomstu, přestože předtím slibovaly opak.
Nejkrásnûjší ženou na světě byla Helena, manželka spartského krále Menelaa, její únos Paridem způsobil trojskou válku, ale to už je jiná pohádka. Poučení z tohoto mýtu je v mnoha směrech typické pro to, co Váhy vyjadřují. Postaven před volbu, vybírá si Paris „tu nejkrásnûjší“, tedy lásku. Jeho problémem je víra, že bohové jsou spravedliví a že dodržují své sliby – i bohové však mají své stinné stránky.
