Tygrům zvoní hrana
To, čím je lev pro evropské a africké kultury, je pro národy Asie tygr. Kníže džungle a car tajgy – to jsou nejčastěji užívané tituly pro největší kočkovitou šelmu světa, jejíž království sahalo kdysi od horkých tropických ostrovů Indonésie po mrazivou tajgu Dálného východu. Podobně jako lev je pro nás tygr ztělesněním moci, zuřivé síly, vyvolává obdiv a zároveň strach.
Jako všechny velké kočkovité šelmy i on stojí vinou člověka na pokraji vyhubení, dokonce je z nich na tom nejhůře. Letošní rok je podle čínské mytologie rokem Tygra. Číňané tygra odedávna uctívají. Je pro ně symbolem rodinného štěstí, strážným duchem každého domu, mytickým zvířetem, jehož stín dokáže komunikovat s dušemi předků. Víra člověka v nadpřirozené schopnosti tygrů se však stala jejich prokletím. Tradiční orientální medicína, schopná pro výrobu pochybných preparátů využít každou část tygřího těla, je i na počátku 21. století dobře fungujícím obchodem.
Není tygr jako tygr
Každý živočišný druh rozšířený na velkém území v různých klimatických pásmech vytváří takzvané rasy neboli poddruhy. Ty se od sebe liší především velikostí těla a zbarvením. Je to důsledek přizpůsobení regionálních populací druhu podmínkám jejich životního prostředí. U tygra, který měl hned po levhartovi ze všech kočkovitých šelem největší areál rozšíření, donedávna zoologové rozeznávali osm zeměpisných ras. Nejvýše na severu žil a dosud žije tygr ussurijský – největší kočkovitá šelma vůbec. Indický subkontinent obývá jen o něco málo menší tygr indický, ve středních oblastech Číny žije možná ještě posledních pár jedinců tygra čínského. Od Zakavkazí přes Turecko, severní Írán, Afghánistán až po západní Mongolsko a severozápadní Čínu žil do 60. let minulého století tygr turanský nebo také kaspický. Ještě ve 30. letech minulého století byl v tehdejším Sovětském svazu považován za škůdce a nemilosrdně pronásledován. Ochrana přišla už pozdě. Poslední turanští tygři dožili na konci 60. let někde vodlehlých končinách Íránu.
Souostroví Velkých Sund bylo domovem dvou nejmenších tygřích ras. Na Bali žil tygr balijský dorůstající pouhých 80–100 kg (pro porovnání – největší exempláře tygra ussurijského měly až 300 kg), o něco málo větší byl tygr jávský. Dnes už ani na Jávě, ani na Bali žádného tygra nenajdeme. Poslední zprávy z Bali jsou z roku 1936 a zřejmě posledního jávského tygra, březí samici, zabil pytlák v roce 1972. Z ostrovních ras tak zůstal už jen tygr sumaterský, ale i on bojuje o přežití. Přelidněná a politicky neklidná Indonésie řeší spoustu jiných problémů a dodržování zákonů na ochranu přírody je v této obrovské zemi nesmírně složité.
Donedávna nejvíce šancí na přežití měl tygr indočínský, kterého jako nový poddruh popsal v roce 1968 český zoolog Vratislav Mazák. Domovem této šelmy byly džungle jižní Číny a země tzv. Indočíny. Ještě počátkem 80. let minulého století se odhadovala početnost těchto tygrů na 3–4 tisíce jedinců. Dnes je to stěží polovina. A aby byl výčet tygřích poddruhů úplný, zbývá se zmínit o tygrovi malajském. Úzký a dlouhý Malajský poloostrov není jen zemí Sandokana, ale i útočištěm pozoruhodné zvířeny. Patří k nim i tygři, o nichž se mezi zoology už delší dobu tvrdilo, že se od okolních indočínských tygrů liší. Klasické zoologické metody - porovnání tělesných rozměrů, stavby lebky a zbarvení – sice žádné přesvědčivé důkazy nepřinesly, nicméně analýza DNA ukázala, že malajští tygři se od svých příbuzných přece jen liší. To byl také důvod pro popsání tygra malajského jakožto nového poddruhu v roce 2004, který byl vědecky nazván Pantera tigris jacksoni. Někteří zoologové sice tento popis neuznávají, ale to není ve světě vědy nic neobvyklého.
Další odborníci přišli dokonce s tím, že ostrovní formy – dnes již vyhubení tygři balijští, javánští a tygr sumaterský – tvoří svébytnou skupinu, možná i zvláštní druh. Ale ať jsou názory jakékoliv, nic to na kritické situaci tygrů nemění. Pokud byste zatoužili tygra malajského vidět na vlastní oči, nemusíte šetřit na dalekou cestu do jižní Asie. V klidu si je můžete prohlédnout v pražské zoologické zahradě, která je jednou z několika zahrad na světě, které tyto pozoruhodné šelmy chovají.
Na tělesné a barevné proměnlivosti tygra lze názorně dokázat platnost dvou zoogeografických pravidel. Bergmannovo pravidlo říká, že pokud je druh tvořen několika poddruhy, pak jsou příslušníci severněji žijících ras vždy větší než jejich jižněji žijící příbuzní. Jestliže největší tygři ussurijští mohou dorůst délky až tří metrů a hmotnosti kolem 300 kg, pak tygr sumaterský má necelé dva metry a 130 kg hmotnosti. Proč tomu tak je? Větší tělesné rozměry jsou v chladném severském podnebí výhodnější hlavně z hlediska tepelných ztrát organismu. Čím menší živočich je, tím má relativně větší tělesný povrch, a tedy i plošné ztráty tepla.
Zbarvení se týká tzv. Glogerovo pravidlo. Jedinci z populací téhož druhu žijící v teplém a vlhkém podnebí bývají nápadně tmavší a často se u nich vyskytuje melanimus, to znamená černé zbarvení těla. Je to dáno zvýšenou tvorbou tmavého pigmentu – melaninu. U tygrů, na rozdíl od příbuzných levhartů či jaguárů, není úplně černé zbarvení doloženo, ale i tak jsou rozdíly patrné. Srst sumaterských tygrů je sytě okrová s výraznými sytými černými pruhy, hlava samců je nápadně tmavá. Naproti tomu tygr ussurijský je podstatně světlejší (především v zimní srsti), pruhy nejsou antracitově černé, ale hnědočerné a jejich obrysy nejsou ostré.
Archiv, časopis Krásná 2010
