Smrt není zlá - Co je to smrt? Dar nesmrtelnosti…
Název článku je citací ze slavné básně Jiřího Wolkera Umírající a pokračování verše zřejmě zná každý středoškolák. Inu: Smrti se nebojím/smrt není zlá/smrt je jen kus života těžkého/co strašné je, co zlé je, to umírání je/ kdy smysly střelené v letu padají ze všeho, ze všeho… Pokusíme se vám v letošním ročníku nabídnout čtyři zamyšlení nad tajemstvím jménem smrt a byli bychom rádi, kdybyste se při čtení netřásli strachy, ale usmívali se…
Lidé se bojí smrti, jako se děti bojí vejít do tmy; a jako tento pochopitelný dětský strach narůstá tajemnými báchorkami, tak je tomu i s dospělými. Uvažovat o smrti jako o odplatě za hříchy a o pouti na onen svět je jistě svaté a zbožné; ale bát se jí jako daně, kterou splácíme přírodě, je hloupé. Je stejně přirozené zemřít jako se narodit. F. Bacon
Co je to smrt?
Odpověď tušíme každý. V dějinách lidstva můžeme pozorovat proměnu postojů v závislosti na kulturním povědomí člověka v té které společnosti a etapě lidských dějin. Přístup ke smrti a péče o umírající byly v tradičních společnostech jednoduší a přirozenější, protože lidé smrt znali. V dnešní moderní společnosti, kdy se nemocem a různým neduhům těl umíme dobře bránit, je tomu jinak. Se smrtí se dnes většinou nesetkáváme v mládí, ale až v pozdějším věku, když už je pro nás velmi těžké si k ní vytvořit vyrovnaný vztah. Moderní medicína má díky technickému rozvoji účinnější prostředky, jak smrt léčením oddalovat. Negativem tohoto rozvoje je skutečnost, že člověk často umírá v nemocnici bez svých blízkých během procesu léčení.
Naše představy o dřívějším umírání v kruhu rodinném jsou však často příliš romantické a zidealizované. Prvně si musíme uvědomit, že člověk se ještě před několika desítkami let dožíval přibližně o dvacet let méně. Zdravotní péče byla na velmi nízké úrovni či se jí nedostávalo vůbec. Lidé umírali relativně rychle na infekční a virová onemocní, která nás již dnes na životě neohrožují. Pouze menšina lidí měla to štěstí umřít ve své posteli obklopena blízkými, ostatní často končili svůj život na ulici či ve velmi špatných podmínkách. Vyrovnat se se smrtí pomáhala představa věčného rajského života následujícího po trnitém životě na zemi. Díky kontaktu s umírajícími se také člověk mohl naučit, jak smrt vypadá, co obnáší a jaké to bude, až přijde i pro něj.
Dar nesmrtelnosti…
Zde je třeba zmínit se o slavném americkém psychiatrovi českého původu Stanislavu Grofovi, který současný nezájem a popření smrti porovnává s postoji ke smrti v preindustriální době, kdy se ke smrti a umírání přistupovalo naprosto odlišně. Ukazuje, jak smrt ovládala a uchvacovala lidskou představivost už od prastarých dob vznešených kultur a stávala se inspirací mnoha jejich uměleckých i architektonických děl. Podobně říká Jiřina Šiklová: „V mýtech všech národů je dar nesmrtelnosti či alespoň prodloužení života či mládí tou největší odměnou. Jde o úsilí o nesmrtelnost, i když se tím většinou nemyslí život v tomto těle. Byla i období, kdy lidé považovali celý svůj život jen za jakousi přípravu na smrt. Stavěli pyramidy, paláce, dělali dobré skutky, vedli války a dobývali nová území, vědomí smrti tak vlastně bylo podnětem pro vytváření kultury.“ Ačkoli v sekularizované společnosti religiozita (zejména příslušnost k velkým a zaběhlým církvím v západoevropských státech) klesá, křesťanské pojetí nemoci i smrti je rozšířeno dodnes, propracované církevní rituály nabízejí zvládnutý řád, a jsou tak útěchou i pro nevěřící.
(Zpracováno volně podle bakalářské práce Martiny Štýbrové, kterou obhájila na Fakultě humanitních studií UK v roce 2012)
Archiv, časopis Krásná 2012
