Sedím na konári a je mi dobre
„Tento film je ako všetky spomienky na detstvo, nezvyčajný až neuveriteľný…,“ slyšíme hlas vypravěče, který jako by komentoval projekci amatérských černobílých záběrů, přecházejících do sépie, a jak se malé okénko zvětšuje na celé plátno, obraz získává barvu.
Vidíme davy lidí putujících odkudsi někam, zmatek, povyk, zvířata, děti, na povozech nábytek, ministranti u kostela zpívají Ave Maria, milice a vojáci, vypálené domy, hladoví se perou o jídlo, koupím slaninu, máš zlato? Zaslechneme maďarštinu i slovenštinu, změť obličejů, špína, nad hlavami prolétne letadlo a lidé se reflexivně přikrčí, to jsou Američani, někdo volá, slyšíme zpívat Kaťušu a je jasné, že vojáci jsou naši osvoboditelé. Všudypřítomný pohyb dotváří houkání vlaku. Pohledy z ptačí perspektivy, z větve stromu, střídají detaily tváří, předmětů. Nestačíme všechno a všechny sledovat. Mezitím ale tušíme naše hrdiny – dvě tváře se vracejí – a také si už stačili jeden druhého všimnout.
Jako by pro snové, groteskní a surrealistické příběhy režisér Juraj Jakubisko potřeboval reálné dynamické podloží. Protože i své nejslavnější snímky - Kristove roky, Zbehovia a pútnici, Vtáčkovia, siroty a blázni, Dovidenia v pekle, priatelia točil v dramatické době 1968–1970. Připoutal k sobě neméně talentované začínající autory, dva nejbližší mu pravda normalizace brzy zatrhla. Našel si za ně kvalitní náhradu ve scenáristovi Jozefu Paštékovi, jehož přizval i ke spolupráci v roce 1989 na Sedím na konári a je mi dobre.
Dynamičnost úhlů pohledů a dokonalá kamera Laca Krause nás doslova vtáhne do poválečného ballabile kdesi na Slovensku. Podkresový klavírový part (vynikající hudba Jiřího Bulise) přehlušují reálné zvuky.
Prastarý příběh zasazený do poválečného Slovenska o dvou odlišných charakterech, které bláznivá doba svede dohromady a spojí zkouškou. Pepe je komediant, podvodníček a lhář a nikdo mu neuvěří, že byl v lágru a zakusil pořádný hlad. Teď ho má, a tak krade, krade miminu i kus chleba z prstíků, ženou ho jako prašivého psa a náhoda či osud, jak chcete, mu do cesty přistaví kolo, nasedne a prchá před rozhorleným davem.
Setkává se s fronťákem, který zakusil válku v Itálii, teď je kousek od domova a do cesty mu vstoupí tenhle užvaněný zlodějíček z Moravy. S ním se spolehlivý, poctivý, válkou utahaný Prengel popere o kolo, z jehož trubek se při té strkanici vysypou nakradené šperky. Jejich životy jsou definitivně propojené zlatem po židech – po kterém pátrají ti, kteří ho ukryli a kteří se neštítí i vraždit. Pepe a Prengel mají volbu, je na nich, jak s nálezem naloží. A dostávají další šanci: mohou začít nový život, získají práci.
Osud jim pošle další pokušení - nádhernou mladou těhotnou ženu poznamenanou válečným traumatem, kterou si oba zamilují. Surreální vize, neukojená sexualita jednoho a plachost druhého se prolínají s nastupující socializací plnou hesel, frází a trapasů. Muži zůstali spolu, zlato si ponechali a z dítěte je malá slečna, o kterou oba muži s láskou pečují.
Léta běží, ale nebezpečí nepominulo, naopak… Přijdou banderovci, stranické čistky, smrt, udání, vězení. Jako memento mori leží uprostřed pole nastražená mina po Němcích, o níž naši hrdinové, kteří kolem ní se svým transportérem projíždějí, nemají zdání.
Jakubiskův slovenský film je i dnes nevídaně moderním tragikomickým absurdním dramatem o konci války, o nových nadějích, závisti a chamtivosti, o lásce a soužití. O touze a snech. Nabízím troufalou paralelu s českým filmem – s Rodáky Vojtěcha Jasného…
Archiv, časopis Krásná 2012
