Podivný měsíční dvojkráter

Jinovatka na Měsíci?

Dvojice neobvyklých kráterů si zasloužila pozornost už na přelomu 18. a 19. století, kdy německý astronom Johann Schrőter přišel s popisem neustálých proměn tvarů obou kráterů. Tyto proměny potvrzovalo i mnoho jiných pozorovatelů Měsíce té doby. Ne všichni však s tímto názorem souhlasili. Tak například němečtí astronomové Johann Mädler a Wilhelm Beer, proslulí tvůrci obdivuhodné mapy Měsíce, tvrdili, že i když oba krátery pozorovali více než 300krát, nikdy žádné změny nezaznamenali. To však nic neměnilo na tom, že zprávy o zvláštním vzhledu obou kráterů přibývaly až do počátku dvacátého století. Celou tu dobu byly proměny obou kráterů považovány za zcela náhodné a chaotické. Až do roku 1892, kdy si americký astronom William Henry Pickering všiml, že změny nejsou nahodilé, ale závisí na osvětlení Sluncem. Pickering tento jev vysvětloval tvorbou jinovatky na povrchu kráterů, která při osvětlení Sluncem rychle taje a mizí. Další pozorovatelé ovšem záhy přišli na to, že všechny pozorované „změny“ byly ve skutečnosti způsobeny pouze hrou světla a stínu, a že tedy nešlo o skutečné proměny obou kráterů.

Tunel, nebo sopky?

Ani Pickeringův omyl však na tajemství dvou malých kráterů nijak neubral. Další rozruch způsobily „Messierovy“ krátery v roce 1952, kdy americký sběratel meteoritů Harvey Harlow Nininger přišel s překvapivou hypotézou: oba drobné krátery jsou spojeny tunelem! Nininger si totiž při pečlivém pozorování dalekohledem všiml, že oba krátery se nacházejí na protilehlých úbočích horského hřbetu, který tudy prochází v severojižním směru. Neúnavný sběratel meteoritů přitom předpokládal, že hřbet je tvořen velice sypkým materiálem, pod nímž se nacházelo pevné skalní podloží. V místě kráterů má tento hřbet šířku okolo třiceti kilometrů a výšku jen několik stovek metrů. Nininger na základě těchto pozorování předpokládal, že dvojice kráterů vznikla při téměř tečném střetu kosmického projektilu s měsíčním povrchem. Podle něj ovšem kosmický projektil neskončil svou pouť v místě východnějšího kráteru, ale pokračoval do nitra hřbetu, kde se odrazil od pevného skalního podloží, proletěl skrz, a vytvořil tak jakýsi měsíční tunel. Část materiálu vymrštěného z tunelu pokračovala ve svém letu, a utvořila tak dva jasné paprsky vybíhající od kráterů směrem na západ. Neobvyklou teorii vzniku kráterů Messier představil i amatérský astronom Phil Morgan. Na základě pozorování, která uskutečnil britský pozorovatel Walter Goodacre v první polovině dvacátého století, usoudil, že oba krátery jsou na konci aktivního vulkanického řetězce. Uvnitř obou paprsků považovaných Morganem za zlomy, objevil Goodacre pět velmi nenápadných kráterů, které považoval za již vyhaslé vulkány.

Jako žabky na vodě

Jak je to tedy s podivnou dvojicí malých kráterů doopravdy? Oba krátery i systém světlých paprsků vznikly nejspíš současně při neobyčejně šikmém dopadu. Jednalo se o téměř tečný střet s kosmickým projektilem, při kterém dopadající těleso nejprve vytvořilo kráter protáhlý ve směru letu, odrazilo se od měsíčního povrchu a následně vyhloubilo druhý dopadový kráter. Na základě experimentů uskutečněných vědci z Amesova výzkumného centra NASA na konci sedmdesátých let minulého století může k takové srážce dojít jen v případě, že se kosmický vetřelec s povrchem střetl pod úhlem pět stupňů nebo menším. Vznik obou kráterů tedy svým způsobem vystihuje text písně Bratří Ebenů U vody, ve které popisují princip házení „žabek“: Žabky na vodě malý kamínek větší kružnice tvoří, dokud rychlost má, tak se odráží, v tom to spočívá, ten, kdo hladině její božský klid svými dotyky boří, nesmí divit se, že vždy nakonec na dně končívá. Je vůbec možné, aby kosmický projektil vytvořil na Měsíci „žabku“? Vyloučeno to není, ale existují o tom i velmi vážně pochybnosti. Každopádně přesný scénář vzniku obou kráterů dodnes neznáme, a tak toto zákoutí v Moři hojnosti zůstává stále jednou z mnoha neobjasněných hádanek měsíčního povrchu.

Archiv, Krásná, Obrázek: Pixabay