Odnaproti - Doma je jenom doma
„Tak co, Pražáku?“ poslouchám pravidelně, když se objevím na severu, kam jezdím za rodiči, ať už od sousedů z naší vsi nebo spolužáků na abiturientských slezinách. Pokaždé je v tom cítit flákota studu prorostlá ostychem, opečená na malosti, kořeněná zhrzeností, flambovaná neschopností a navrch zalitá šťávou ze závisti a přízemnosti.
A přitom bych měl závidět spíš já jim. V Praze totiž už dávno není blaze, ale víceméně tak, jak praví parodie onoho veršíku: draze, nesnáze a saze.
Opustit rodnou hroudu a vydat se na zkušenou dál než do okresního města chce především kus odvahy. Vykořenit se po dvaceti letech z míst, kde znáte každý kámen, a učit se dýchat, ale hlavně cítit v cizím prostředí také není raz dva.
Uteklo deset let a já se cítil v metropoli jako doma pouze a jen ve chvílích, když k mému nosu náhodou dolétlo aroma hořící nati, kterou na podzim pálíval táta na zahradě, když vítr přinesl vůni z polí a nebo můj pohled spočinul na siluetě stromu, který jako by z šišky vypadl tomu od nás z rohu ulice.
Nejde ale jen o vykořenění a přesun z revíru do revíru, ale i o následné „znovuzakořenění“. Jde o to, obstát v profesi a založit si vlastní hnízdo, čímž nemám na mysli podnájem ani pronájem, ale vlastnoručně krášlený a hypotékou zadlužený byt. Z toho zákonitě vyplývá i změna adresy trvalého bydliště v občance a povinnost odvádět daně do největší z tuzemských bezedných pokladen. Z tohoto úhlu pohledu jsem se po patnácti letech stal Pražákem. Bohužel, a nebo spíš bohudík, ale jen z tohoto úhlu. Připadám si totiž jako květina, kterou někdo úspěšně přesadil z louky do balkonového truhlíku. Chybí mi volný prostor, modré nebe, zpěv ptáků, které nepřehluší cinkání tramvají. Postrádám všechno to, co se mým spolužákům a sousedům z mé rodné vísky zdá být přízemní a nehodné obhajoby, či dokonce patriotistického vnímání.
Po všech těch letech jsem duší stále venkovan. Když mohu, utíkám ven, do lesů, k řekám, na vesnici za kamarádkou, k ohýnku s vuřty, do hor, na túry… Pokaždé když vystoupím z vlaku, je všechen stres, únava, pocit šedosti, klaustrofobie z uzavřeného městského světa jako mávnutím kouzelného proutku pryč. Jsem svobodný, svěží, spokojený, šťastný a nad věcí. Do chvíle, než se mě někdo ze starousedlíků zeptá u pivka v místní hospůdce: „Tak co, Pražáku?“
Pavel Buňata
Bosí
Nazí
až k podstatě své rosy
Bosí
ve vodopádu snů
Jen blázni
o jablko prosí
Chci utéct
z vyhnanství do rájů
Archiv, časopis Krásná 2009
