Můj život v Paříži (1. díl)

Poznámka redakce: Článek je z archivu Krásné paní 2003. Změnilo se od té doby něco v Paříži? Posuďte sami...

Jak se tvoří v Paříži?

Na mnoha místech visí velké tabule se jmény lidí, kteří tu po sobě zanechali nějakou památku, velkou báseň, obraz nebo hudební skladbu. S tím jsem se setkala hned na své první pařížské adrese: poblíž Boulogneského lesíka jsem dostala malý pokojík na náměstí Lamartine ve vile číslo 1, pojmenované Jocelyn. Pátrala jsem, co znamená to jméno, a poznala tak dílo prvního francouzského romantického básníka Alphonse de Lamartina, který má na náměstí také svou sochu. Pocítila jsem silné nutkání pustit se do překládání jeho sbírky krásných Básnických meditací. Při práci se mi zdálo, že Lamartinův duch se vznáší kolem a mé zápolení s veršem kritickým očkem sleduje.

Kavárny

Ke tvorbě se výborně hodí kavárny. To už poznala francouzská spisovatelka Anais Ninová, když prohlásila: „Kavárny a psaní je to jediné, čemu říkám život.“ Faktem je, že v Paříži potkáte v kavárnách množství autorů nad notebooky: grafomanie je jednou z hlavních specialit tohoto města. Spisovatelé jako takoví se těší velkému společenskému respektu a každý, kdo je nějak známý, ať politik nebo byznysmen, touží jednou napsat když ne román, alespoň své paměti.

Poblíž kostelíka St. Germain des Prés sídlí slavná Flore, kde Simone de Beauvoirová zahájila ženské hnutí pobuřující knihou Druhé pohlaví a Jean-Paul Satrte se přel ve svém ošoupaném beránku o smysl existencialismu. Můžete si tu posedět u kávy za pět eur anebo si dát skvělou „domácí“ čokoládu za šest. I když nyní patří tato kavárna k nejdražším v Paříži, zachovává si bohémský duch. Scházejí se tu nakladatelé se svými autory a redaktory a probíhají tu pracovní schůzky. Vše ze svého vyvýšeného místečka u kasy sleduje stárnoucí hvězda šansonu, která vám drsným barovým hlasem zazpívá cifry na účtence. Sousední neméně proslulá kavárna Deux Magots patří spíše turistům: je z ní pěkný výhled na kostel a náměstí, nedávno pojmenované Beauvoir-Sartre. Kávu tu sice mají lepší než ve Flore, ale s čokoládou to raději nezkoušejte.

Jak se pracuje v Paříži?

V Paříži se pracuje tvrdě. Sehnat si tu džob je vzhledem k vysokému procentu nezaměstnanosti a velkému počtu přistěhovalců dost obtížné. Jak to vtipně říkají mí přátelé: i pro takový post, jako je vrtání děr do silnice, je nutné mít dobré známosti. Stát se však chová k Francouzům velkoryse: slabším skupinám nabízí dobré sociální příspěvky a zázemí. Když si ale vyděláváte jako osoba nezávislá, tzv. profession libérale, neustále platíte všemožné poplatky a vysoké daně do státní kasy. Z peněz vám nakonec zůstane asi tak polovina. Proto Francouzi nejsou moc iniciativní a z deseti se jich devět přizná, že chce pracovat pro stát. I když výdělek nemusí být tak vysoký jako v případě soukromého podnikání, mají sociální výhody, bezpečí a stálé zajištění. V podstatě lze shrnout, že systém je nepružný a zdaleka nepřeje svobodnému podnikání tak, jak je tomu třeba v USA.

Pokud chcete ve Francii legálně pracovat, musíte mít pracovní vízum, které dostanete na základě konkrétní smlouvy se zaměstnavatelem. Studenti ze zemí mimo Evropskou unii mohou pracovat jen dvacet hodin týdně a potřebují speciální povolení ke konkrétní pracovní příležitosti, jehož vyřízení trvá měsíc. Je tu riziko, že zaměstnavatel upřednostní někoho, kdo takové povolení nepotřebuje. Pracovat načerno lze, ale výdělek může být menší. Tak jsem si kromě básnění a psaní disertace o díle Milana Kundery vyzkoušela různé činnosti: naučila jsem se nosit několik talířů najednou, skvěle prostírat, vařit vybrané speciality, rozeznat druhy masa z normandských řekatých kraviček a vyznat se ve francouzských vínech. Dělala jsem dobrovolně tiskovou mluvčí v asociaci Solidarita 2000 a napsala jsem o ní reportáž do časopisu Détective. Za takový příspěvek dostanete od časopisu zhruba 3 tisíce franků.

Uplatnila jsem se také jako kartářka a věštkyně po telefonu. Překvapilo mě, kolik je ve Francii lidí, kteří mají nejrůznější problémy a potřebují někoho, kdo by jim naslouchal a kdo by jim poradil. Telefon zvonil neustále a někteří zákazníci strávili i hodinu, aby se vypovídali, dostali povzbuzení nebo radu. Takový telefonát je přitom přišel i na několik tisíc franků! Já jsem však, jako zaměstnankyně načerno, z toho dostávala jen mizivé procento. Kartářky a věštkyně jsou v Paříži velice vyhledávané osoby a tento sektor skutečně prosperuje. Proč? Nabízí se odpověď: čím více je společenský systém založen na racionální, patriotické a tradiční koncepci, čím víc se od jedince vyžaduje podřízení se pravidlům, která jsou tvrdá a neposkytují příliš mnoho prostoru pro snění a kreativitu, tím více se vyskytují projevy, které se od racionality odklánějí.

Pravidlo průměrného pracujícího Pařížana zní: „metro, bulo, dodo“ – neboli metro, práce, spinkat. To se opakuje týden co týden. Lidská duše v takové mašinérii potřebuje prostor. Francouzská mentalita je jiná než česká. Takové to chlapské zajít si s partičkou na pivo, posílit si sebevědomí a odreagovat se anebo to roztočit s kamarádkami v dámské jízdě a uvolnit se, to Francouzi moc nepěstují. Milují dostaveníčka ve dvou, romantické večeře při svíčkách a strašně rádi chodí do kina. Na filmy se večer stojí dlouhatánské fronty. Svět stříbrného plátna, který nabízí právě odreagování od každodenní šedivé reality a také jiný život, má pro Francouze úžasnou moc. Ale po dvou hodinách se divák vrací zpátky do toho svého. A tehdy přichází na řadu iracionální prvek a s ním i potřeba dostat povzbuzení, že obyčejný život má nějaký vyšší smysl.

Jak se nakupuje móda v Paříži?

Skvěle. Když se procházíte po ulicích, udiví vás množství velmi šarmantních a elegantních žen a dívek. I když podle mínění mnoha mužů nejsou Francouzky příliš krásné, vkus a přirozenou eleganci mají zkrátka v sobě.

Francouzští módní tvůrci a vyhlášené modelové domy připravují vždycky dvě důležité kolekce ročně, které se prezentují jednak v létě: kolekce pro nadcházející podzim a zimu, a potom v zimě: pro příští jaro a léto. Při velkých přehlídkách, které trvají zhruba týden, žije Paříž jen a jen módou a vítá množství lidí ze všech koutů světa, kteří se okolo ní točí. Diktátoři módy se těší všeobecnému respektu a na čem se společně pár let dopředu v tajnosti dohodnou, to se také bude nosit: modely, předvedenými na přehlídkách, se inspirují i sérioví výrobci, takže později objevíte v každém butiku oblečení v podobném stylu a trendu.

Tyto novinky se ale zpočátku přílič nekupují. Francouzky navštěvují obchody, prohlížejí si nové kreace, diskutují s kamarádkami, smějí se a zkoušejí si věci, nakonec však většinou obchod opustí, aniž by si něco odnesly, usadí se v sousední kavárně a nad ledovým čajem pokračují v nerušené diskusi o tom, co právě viděly. Prodavači vědí své: jejich zlaté časy teprve přijdou.

I když existují výjimky, Pařížanky se nehoní za novinkami a klidně si nosí rok staré modely. Jako správné pragmatičky si raději počkají na velké výprodejní akce, které se konají všude ve Francii dvakrát ročně a trvají téměř dva měsíce (vždycky v lednu a v únoru a potom o letních prázdninách).