Ekologické stopě na stopě (2. díl)
Rodinu Hřibových znají příznivci ekologického způsobu života z několik let starého dokumentu Heleny Třeštíkové z doby, kdy Lenka s Mírou a dvěma malými synky žili na samotě v Řepčicích u Litoměřic. Jejich dům byl tehdy otevřený alternativcům a snílkům všeho druhu. Oba se nadchli myšlenkou permakultury: to je způsob zahradničení, který co nejvíc využívá přírodní ekosystémy a co nejméně do nich zasahuje.
K tomu, abychom si spočítali, jak na tom jsme a co z našeho chování životnímu prostředí škodí míň a co víc, byla vyvinuta metoda ekologické stopy. Pojem „ekologická stopa“ vyjadřuje, kolik zdrojů a energie z přírody čerpáme, když žijeme určitým způsobem. Například obyvatel malého bytu zanechává menší ekologickou stopu než obyvatel domku, protože ten spotřebuje mnohem více energie na vytápění. Člověk, který nejí maso, zanechává menší ekologickou stopu než „masožravec“, jehož potrava se musí takříkajíc „propasírovat prasetem“ nebo jiným zvířetem, a to během života spotřebuje spoustu rostlinné potravy. Ekologická stopa se počítá z naší spotřeby při bydlení, dopravě, stravování i při všemožných nákupech. Zjednodušeným testem si ji můžete spočítat na webových stránkách www.hraozemi.cz.
"Vydržitelný" způsob života
Jitka a Miroslav Hřebečtí tímto výrazem humorně označují fakt, že se sice snaží žít udržitelným způsobem, ale ne natolik radikálně, aby je to časem vyčerpalo a zmohlo třeba až k rezignaci. Rodina se dvěma předškolními dětmi sice vlastní auto, ale dává přednost vlaku, nakupuje v hypermarketech, ale oblečení má ze secondhandů, pečlivě recykluje odpady a plánuje zřízení permakulturní zahrady. Nejzajímavější je důkladnost, s jakou Mirek Hřebecký systematicky zrekonstruoval starou chalupu a vybavil ji veškerou moderní technologií k šetření energiemi. Šel dokonce dál než specializovaní architekti a „vychytal“ opravdu každý detail vytápění, izolací i likvidace odpadů.
Výsledkem je velice úsporná domácnost neznečišťující prostředí, zařízená s veškerým moderním komfortem. Oba mladí manželé jsou učitelé, od mládí se zabývali ochranou přírody a ekologickou výchovou a společně se rozhodli vystěhovat z Prahy na venkov. Než to udělali, systematicky zkoumali situaci, radili se s mnoha alternativně žijícími lidmi (včetně Hřibových) a rozhodli se najít si domek v dosahu Prahy, u vlaku, v dosahu školky, školy a dalších vymožeností, zkrátka ujasnili si velice racionálně, co jsou schopni zvládnout. Pro starou chalupu se ale rozhodli srdcem, protože na rozdíl od novostavby má duši. Mirek dojíždí denně vlakem do zaměstnání v Praze, ve kterém pracuje na notebooku. Jitka se věnuje svým malým dětem a přitom se angažuje v mateřském centru a v poradně pro kojící matky.
Ekologická stopa této rodiny je podobná jako u Hřibových. Rekonstrukcí chalupy sice spotřebovali hodně zdrojů, ale dlouhodobě je ušetří ve spotřebě energie. Jejich životní styl opravdu nevyžaduje žádné sebezapírání, a tak by mohl inspirovat další moderní mladé rodiny, které si „zakládají hnízdo“.
Skromně v panelovém domě
Jitka a Standa Budkovi se vystěhovali z Prahy do městečka Hejnic ve Frýdlantském výběžku, když se chystali založit rodinu. Standa tu dostal učitelský byt a narodila se jim kouzelná dvojčata, kterým jsou dnes necelé dva roky. Jiná čtyřčlenná rodina by si v panelákovém bytě o dvou pokojích s malou kuchyňkou možná připadala stísněně, ale prostory u Budkových rozhodně nejsou „zakrámované“, naopak působí velmi vzdušně. „Nemám rád věci,“ prohlašuje totiž Standa. Recyklují celkem jedenáct druhů odpadu a předsíň bytu slouží jako „mezisklad“, kde se věci jako hliníkové folie nebo kartony ukládají do krabic a odvážejí na místa, kde je lze „udat“ – v některých případech je návštěvníci Budkových odvážejí až do Prahy.
Největší hrdinství této rodiny spočívá v používání látkových plen. Prát, sušit a skládat pleny pro jediné dítě je dost velká dřina, co teprve pro dvě! Ale mladí manželé říkají, že při večerním skládání plen spolu strávili mnohou pěknou chvíli...
Ve svém panelákovém bytě vůbec netopí, „vyhřejí je sousedi“. Návštěvám u nich bývá zima, ale manželům Budkovým chladno není a jejich dětem také ne. Vědomě se rozhodli nenakupovat v supermarketech, protože v malých Hejnicích hrozí krach místních obchůdků, pokud do nich lidé přestanou chodit. Je nutné je podporovat, i když v nich jsou o něco vyšší ceny. Auto rodina má, ale používá je málokdy, jen k cestám za rodiči do Prahy. Hodně využívá vlaky.
Standovo heslo zní, že práce ničí svět. Lepší je trávit čas takovými činnostmi, které nezasahují do prostředí, třeba hraním na kytaru, četbou knížek, setkáváním s přáteli nebo procházkami.
Ekologickou stopu této rodiny hodně snižuje bydlení v paneláku, který zabírá menší plochu a spotřebuje méně energie, než kdyby jeho obyvatelé bydleli v rodinných domcích. V minulosti však dvojice cestovala na Nový Zéland, kde strávila půl roku, a to z ekologického hlediska představuje problém: letadla jsou totiž pro životní prostředí ještě horší než automobilová doprava a opravdu ortodoxní ochránce přírody by měl létání co nejvíc omezit. Budkovi si to dnes už ovšem uvědomují a další podobné cesty by určitě odpovědně zvážili. Ostatně říkají, že cestování už se nasytili.
Co dodat na závěr? Bydlení na venkově je zdravé a má mnoho výhod, ale rozhodně samo o sobě neznamená nějaký prospěch pro životní prostředí. Důležitá je otázka dopravy. Pokud bychom bydleli na venkově a neustále v rodině používali dvě auta, přírodě bychom v žádném případě nepomohli. A ještě jedna poznámka – kam se podělo vícegenerační bydlení? Soužití tří generací bylo ještě nedávno běžné, ale zdá se, že dnešní rodiny o něm vůbec neuvažují. Z ekologického hlediska – a možná nejenom z něj – je to velká škoda.
